Sbohem Wally Bae

OSM - uklidňující lhostejnost

Nesouhlasila jsem s rozhodnutím, které učinila. Zkusila jsem tvrdit, že jsem schopná absolvovat výuku, ale byla to lež, která mě hned dostihla.
Bolest v zátylku mě každým pohybem ničila. Co hůř, bylo to vidět.

„Itami-kun, obě dvě víme, že ti teď není do zpěvu. Tak nebuď tvrdohlavá, zdraví je to nejdůležitější.
Synku, pojď sem," zavolala ho.

Závěs, který odděloval lůžka na ošetřovně se opakovaně odhrnul a dovnitř nakoukla jeho černovlasá hlava.
Jeho vlasy byly poměrně dlouhé a padaly mu přes jednu stranu tváře. Jeho pohled byl unavený a chladný.

„Hm?" ptal se.

„Lidé by si mysleli, že jsem tě neučila slušnému chování. Doprovodíš tady Itami-kun, domů," ten výraz který se objevil v její jinak milé tváři byl naprosto děsivý, „a budeš galantní!"

Čekala jsem sražení podpatků a zasalutování, ale on jen s tím svým, hmm, zas vycouval ven.

Nevím, kdy jsem si to uvědomila, ale barva jeho očí byla zlatavá.

„Pojď, pomůžu se ti obléknout, tašku s věcmi ti už donesli," povídala jednu nezávaznou frázi za druhou tím uklidňujícím tónem, který se nejspíše vyučuje na školách pro zdravotníky.

Lehce mě podpírala, když jsme vycházely do prostor, kde byl její stůl a lékárenské vybavení.

„Yuki?" položila jednoslovný dotaz.

„Ano?" odpovědi jsme oba zároveň.

Zasmála se:
„Vždyť ano, úplně jsem zapomněla, že ty jsi také Yuki, Itami-kun," usmála se na mě.

„Buď opatrný, Yuki. Tahle dívka je celkem nemotorná, tak to měj na paměti."

Bez dalších okolků nás vytlačila z ošetřovny.

Vím, že jsem se držela u stěny, protože se mi motala hlava a ani si neuvědomila, že mou aktovku nese on.

Tatchibana Yuki.

Jméno, které se mi vybaví, vždy když osloví jménem někdo mě, nebo se představuji.

Yuki.

„Sedni si, opravdu vypadáš strašně,"

Zatlačil mě na lavičku autobusové zastávky a postavil vedle mě aktovku.
Sebrala jsem ji a dala si ji na klín.
Už ze zvyku jí otevřela a opatrně zkontrolovala její obsah.
Bylo to divné, ale nebylo v ní nic, co bych tam nedala.
Tak nějak hypnoticky jsem ji zavřela znovu otevřela.

Musel mě pozorovat, když mi tu tašku sebral něco řekl.
Nerozuměla jsem mu a nikdy se nezeptala.

„Je tu autobus," chytl mě za paži nad loktem a vytáhl na nohy

„Průkazka," řešila jsem jízdné.

„Sedni si, zařídím to."

Přijala jsem to tak snadno.
Protože stále přemýšlím, kde jsem udělala tu chybu, která spustila celé soukolí.

Bylo to tehdy v podvečer na Wally Bae, nebo v učebně s tím papírem, nebo teď? Či snad, tam, u domu?

Autobus jel mírně, mírněji než když ráno veze školáky. Ten houpavý pohyb a otřes mozku mě uspával s nepřekonatelnou intenzitou. Jen zpoza clony vědomí jsem zaslechla:

„Kde bydlíš? Itami-kun, kde bydlíš? Yuki?"

Moje oční víčka byla tak těžká a když se mi je podařilo zvednout ve výhledu jsem měla jen jeho.

„Vystupuji na konečné," nemusíš se starat, nějak to zvládnu. Tak jako vždy.
Nějak.

V jeho obličeji se nezměnilo nic. Stále byl neměnný a lhostejný. Myslím, že mě to tenkrát uklidnilo. Stáhl se zpátky a já se opět nechávala ukolébávat do říše spánku.