Sbohem Wally Bae

DVĚ - mokře domů

Dívala jsem se za jeho shrbenou, potrhanou odcházející postavou a zaslechla jsem vzlyknutí. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že ten kdo ty zvuky smutku vydává jsem já sama.

Jedna moje ošklivá černá bota někam odplavala. Sukně, vesta i košile se na mě nalepily a ztěžkly. Do vlasů se mi zapletla chaluha. Když jsem vstávala rozřízla jsem si dlaň o střep.

Pozorovala jsem s morbidní pozorností čůrek krve vytékající z dlaně.

Vydala jsem se k domovu.

Dnes po mě budou chtít mnoho slov, které se mi nechce říkat.

Neměla jsem se vyhýbat své povinnosti a nemusela jsem ho nikdy potkat.

Chůze pouze v jedné botě není příjemná a zvlášť po hrubém betonu, který tvoří naše chodníky. Nejsem zrovna otužilá, tak se mi začala klepat dolní čelist a začaly mi jektat zuby. Nikdy mě nenapadlo, jak dlouhých může být deset minut, které mi trvá cesta do kopce a domů.

„Hele, holčičko, co že seš celá mokrá?"ozvalo se odněkud z hora.

Otočila jsem tím směrem pohled a tam na zdi seděli oni. Ti co ho zmlátili, vysvlíkli a hodili do vody. Ti co mi připadali tak strašně velcí a ještě byli vysoko.

Pokrčila jsem pouze rameny a pokračovala ve své cestě. Za zády se mi ozval zvuk toho, jak někdo, přesně čtyři lidé, seskočily ze zídky.

Na rameni jsem ucítila ruku:

„Na něco jsme se tě ptali, to neodpovíš? Nebo ani nepozdravíš? Co, holčičko?"

Dívala jsem se mu do očí, byl to ten, co mu dal první facku, nebo pěstí?

„Bolest," vyšlo z mých úst. Bylo to naprosto poprvé, co jsem vyslovila něco před naprostým cizincem a ještě takovým, z kterého jsem měla strach.

Rozesmáli se.
Bylo to logické, kdo by se nesmál tomu, co jsem řekla.
Nemohlo jim to dávat smysl.

„Tak jak chceš, když neumíš slušně odpovědět," jestli říkali něco dalšího, nevím. Prostě mnou mrštil k zemi. Odřela jsem si kolena, dlaně, lokty a bradu. Prokousla si ret.

Oni odešli a já se pomalu zvednula.

Nikdy by mě nenapadlo, jak daleko to mám z plážičky domů.

Cestou jsem ztratila i druhou botu. V černých ponožkách se mi udělaly díry a pod nimi sem si odřela o ten tvrdý, kamenitý beton chodidla.

,,Kdes byla?"

První dotaz po tom, co jsem otevřela dveře.

,,Na něco jsem se tě ptala, tak odpověz!"

Rozkaz.

,,Co se ti stalo?"

Změna tónu, pohledu a druhý dotaz.
Odpověděla jsem jen zavrtěním hlavy. 

,,Nechci mluvit, prosím,"
upírám pohled do její tváře.
Lehké přivření očí:

,,Dobře, dnes mi nemusíš nic vysvětlovat. Jdi se rychle svléknout a umýt. Vezmu si jen dezinfekci a náplast a ošetřím ti to."

Kývla jsem: „Hm.“

Došourala se do koupelny a sundala ze sebe oblečení.
Sukni i košili mám roztrženou.
Budu to muset vyspravit. Nechci, aby mi museli kupovat další novou uniformu.
Tohle totiž není moje první zkušenost s násilím.

Je tragické si to přiznat, ale jsem obětí šikany.

Jen tito byli prostě už silnější a zkušenější. To není jen nalepená žvýkačka na sedátku židle, nebo zpráva na zádech o tom, jak hloupý a bezcenný tvor jsem. Vyprsklá propiska, žmolky papírků z flusačky a jiné drobnosti, které ve své jednoduchosti nejsou ničím, ale v komplexu tvoří nezaměnitelný jed nenávisti.