Sbohem Wally Bae

DEVATENÁCT - déšť

Tohle byl někdo, koho jsem zatím nepoznala. Sakurato Misaki, který ukázal svou chladnokrevnost.

„Nikdy bych se o někoho takového nezajímal, ale je lepší jít s ním, než proti němu," naklonil se mi k uchu, „takže bejt tebou, chovám se nenápadně, holko."

Odešel tak jak se objevil, nezpozorován a tiše.

Neměla jsem čas, nechat si projít hlavou, co tím vlastně chtěl říci. Jestli byl chladný, nebo ve své podstatě i milý. Bylo to jedinkrát, kdy se mnou tento nadaný mladík mluvil bez těch ostatních.

Nevybavím si jeho tvář, možná hlas, pokud by mi šeptal do ucha podivné varování a oslovoval mě, holko.

„Tak tady jsi moje, Yu-chan," zatrylkoval Kou za mými ztuhlými zády. „Nemusíš mít strach budu, pro dnes, hodný a odpustím ti, že jsi se mnou nepoobědvala až dokonce." Chytil jeden můj nepříliš umně učesaný culík a přitiskl si vlasy pod nos.

„Nečekal bych, že by to mohla být taková vůně. Tipoval jsem tě na ovoce," pustil je a s velice vážnou tváří si mě prohlížel.

„Bylo by dobré, kdy jsi zůstala na dosah, ale jsi výjimečná i měřitelnou hodnotou?"

Takové prohlášení rozhodně přitáhlo mou pozornost, obličej i pohled k němu.

„Co prosím!" skoro jsem vyděšeně vykřikla.

Stál a stále měl ten podivný lesk v očích. Palec zaháklý pod bradou a pokrčeným ukazováčkem si poklepával na spodní ret.

„Je to jednoduché, maličká. Vybral jsem si tě. Já strašně nerad se vzdávám lidí, které považuji za své," položil mi dlaň na temeno hlavy, „ale ty, nevím proč, mi nějak protékáš mezi prsty. Je to to, co mě k tobě táhne? Toužím snad si tě podmanit? Nebo jsi hračka, kterou jsem jen ještě nepochopil?"

Vedl monolog a naháněl mi, jím hrůzu. I přes to, jsem tak stála, zhypnotizovaná jak myš před kobrou.

Možná to byl pud sebezáchovy, nebo jen zkrat kdy se otevřely dveře učebny, vedle které jsme byli. Já se rozesmála. Tak nahlas, jak jen to bylo možné. Z očí mi tryskaly slzy a skoro mi dělalo problém stát. Moje pusa vypustila šílené prohlášení tak snadno:

„Onii-san, promiň mi to, ale nemůžu pochopit, o čem mluvíš. Víš já jsem jen průměr průměrnosti, tak by bylo lepší, aby jsi se zaměřil na mou senpai. Je to moje milá kamarádka, moc mi pomáhá a mám ji ráda, že Maciuko Kumiko."

Její překvapení bylo nepopsatelné, hlavně, kdy jsem jí chytila za paži. Netušila, co si počít, chtěla mě setřást, ale to prohlášení, co jsem udělala jí v tom bránilo.

„E-to, no kōhain je taková. Ráda vás poznávám," trochu se červenala a tím, že podala Kouovi napřaženou ručku, musela jsem jí pustit.

Čeho si ti dva, co stáli proti sobě nevšimli, byl Yuki. To co ke mně vyslal za informaci, jen zrakem a gestem, nebylo zrovna milé, natož povzbudivé. Měl pravdu, ten jeho soud, stala se ze mně krysa, šplhající po zádech mrtvých druhů.

Nemá však i ona, ta krysa, trochu právo na život a žití? Je to opravdu tolik sobecké, zvláště, kdy ona sama ryla do mne tužkou, abych zařídila toto setkání?

Za okny se změnila obloha z modré v šedou a na chodník dopadly první kapky deště.

Dnes od brzkého rána se snažím o zveřejnění, ach ty Wattpadovské dny.