Sbohem Wally Bae

TŘICET TŘI - v oku hurikánu

Tak jako námořníci, kteří propluli stěnou tajfunu a pocítili lehkou úlevu, tak i já jsem věděla, že nás očekává ještě ta druhá strana cyklujícího pekla.

„Nowaki, ne! Nesmíš tam jít, nebuď blázen!"

Taková měla být má reakce. Nebo alespoň nějaká. Já jen stála a bála se pohnout. Pohled zabodnutý na špičky svých bot. Nakonec jsem se na Hira podívala. Nevím jak jsem vypadala já, ale on se usmál a pronesl tu největší lež:

„To je v pořádku, za chvíli se uvidíme!"

Otočil se a šel k rohu budovy u parkoviště. Asumi Reiji, Sakurato Misaki, Arisada Hikaru se vydali pomalými kroky za ním.

Nesetmělo se, nezačala bouře nikde neplakalo žádné dítě. Byl to normální den, takový kdy můžete dělat skoro vše.

„Jsi skutečně dobrá, nečekal bych, že je v tobě tolik odhodlání a síly.  Pověz mi, Yu-chan, líbilo se ti, když tě ten kluk líbal? Jak je pro tebe důležitý, jak moc jste si blízcí?" vyptával se medovým hlasem, Kou.

„Nikdo mě nelíbal. Jen oslava úspěchu. Netuším čím mi je, spolužák, snad?" snažila jsem se vybruslit z úzkých. Bála jsem se říci, že je to snad kamarád a jak moc je pro mě v mém tichém světě důležitý. Snad by to bylo jiné možné je, že i horší. Přesto jsem vina a nikdo mi ten cejch už nesundá.

„Pojď!" trhl mnou k místu, kam odešli předtím ostatní.

„Onii-san," zaskuhrala jsem. „Proč?"

Nebo to byla snad tato otázka, co přiblížila katastrofu!

„Už jsem to řekl jednou, Yu-chan, protože jsem si tě vybral já. A to jen ty  zatím nerozumíš tomu, co se kolem tebe děje, ty jsi jedinou příčinou všeho!"

Chtěla bych se přít a tvrdit jak je to do uší bijící lež, jen ona je to pravda. Mohla jsem se vytrhnout a utíkat za učitelem, bojovat, ječet, přesto můj hlas zmizel a nohy se kladly jedna před druhou.

„Tak co, pamatuješ si naše ujednání, Nowaki?" zeptal se Kuroshiro. Jeho pomocníci chytli Hira dříve, než si to mohl rozmyslet.

„Nechám se bez vytáček zmlátit, až mi řekneš," zasyčel odpověď. Necukal se, ale bylo slyšet jak nesouhlasí.

„Hikaru, ty podrž naší malou, raději ji ztlum, nikdy nevíš, kdy se objeví její ukrytá vášeň," odhodil mě v podstatě do náruče nohsleda. Nerozpakoval se nad možnostmi následků. Hikaru, mě držel až příliš a dlaň kterou mi tiskl před ústa nedávala šanci na nejmenší odpor.

„Chci aby sis zapamatoval to nejdůležitější, Nowaki-kun, to je, že ona je moje. Takže všechno co je s ní spojené, je proojené mnou a tys sis na ní dovolil sahat a dokonce na ní položil svou špinavou hubu!"

Hiro nemohl odpověď, dostal pěstí právě do úst, další rána šla do břicha. Podlomila se mu kolena a zasýpal. Z očí mu tekly bolestné slzy.

„Nestačilo," odpověděl Kou na nevyslovený dotaz. Znovu udeřil, Nowakiho, do obličeje. Roztrhl mu ret. Znovu břicho.

Moje já nedokázalo nic, jen hrůzně pozorovalo tu děsivou scénu. Aniž bych to věděla, tak mi tekly slzy. Nohy mi přestaly sloužit.

Arisada, který mě svíral poklesl pod vahou bezvládného těla. 

Upadla jsem bez potřeby se chránit a sedřela jsem se. Jediné od čeho jsem nemohla odtrhnou oči byla podívaná přede mnou. Hiro, si toho všiml a vytrhl se v ten nejnešťastnější moment. Arisada zavolal na kumpány,  Kou se otočil a přezka na jeho bundě se potkala s obličejem Hira. Rozsekla mu tvář od koutku úst až k oku. Jeho výkřik by zmrazil mrtvého.

„Promiň mi to, Hiro."

Dny co přišly se staly pouhou kaší nevýznamných událostí. Výkřik co jsem slyšela odnesl všechna má slova sebou.

„Promiň mami, promiň tati, měla jsem být silnější a znovu vás netrápit."

Konec první části.

Oko hurikánu, je poslední kapitolou první knihy. Očekávejte druhý díl. Všem co tento příběh čtou a hodnotí moc děkuji. Jste mou inspirací i přes můj nechutně dlouhý spisovatelský blok.

Vaše Denaril