Sbohem Wally Bae

DVACET PĚT - vektor a síla hněvu

„Užijme si náš výjimečný den,Yu-chan. Všichni jsme nedočkaví, až ochutnáme, to, jídlo od tebe," sundal mi z ramen paži. Zůstal sedět vedle.

Nepozastavila jsem se, nad volbou jeho slov. Myslela jsem jen na to, abych se dostala ze situace do níž mě natlačila oslnivě krásná Maciuko Kumiko.

„Onii-san, mohla by na náš piknik přijít i má senpai? Již jsem ti ji představila," podívala jsem se jejím směrem. Mezi ostatními spolužačkami byla jako perla na kterou dopadl měsíční paprsek.

Spíše než, že bych viděla, cítila jsem jak mu ztvrdl výraz v nesouhlas.

„Tak malá Yu, si chce už zvát hosty?“ drapnul mě i on za to samé místo, co před tím Maciuko. Zasténala jsem. I přesto mě nepustil.

„Co se stalo? Ublížila jsi si na kole?“

Vylekaně jsem musela zvednout tvář:
„To ne, to nemá s pádem nic společného, to jen,“ zarazila jsem se.

Co jen?

Jen ta mrcha, co netuší, co jsi zač mi ublížila? To chci mít na svědomí další oběť své neschopnosti?

„To jen, jsem špatně prošla dveřmi.“

Snažila jsem se vykličkovat. I mně samotné to znělo lacině.

„Chci znát jméno těch dveří,“ mluvil potichu a výhružně. Většinou nezúčastněné obličeje tria, byly až moc aktivní s plné zájmu.

„Netuším, vchodové?“ dál jsem se snažila.

Snažila bych se tak i dnes? Pravděpodobně ano. Vždy se potvrdí to, že neuhoří ten, co má být oběšen.

„Kou, tamta.“

Ozval se Asumi Reiji, ostatní jen souhlasně přikývli.

„Myslel jsem si to, každopádně Yu-chan, vezmi sebou tu tvou senpai. Rádi ji uvítáme na našem pikniku, co chlapci?“

Jejich souhlas byl až moc vřelý.

Směr jeho, nebo jejich hněvu byl udán. Nedokázala jsem určit, o kom hovoří, přišlo mi, že mluví mimozemsky. Sílu jsem měla teprve poznat.

„Děkuji onii-san,“ opravdu jsem byla ráda, že přijali mou žádost. Nezkoumala jsem nic dalšího a po vystoupení jsem kývla na tu ubohou duši, že je vše tak, jak si to přála.

Ach to naivní dítě, já.

Den ve škole mi připadal tak neskutečně rychlý. Myslím si, že poslední vyučující hodina kolem mne proletěla jako šinkansen. Podle poznámek v ohavném bloku, se však skutečně udála. Jak jinak bych si mohla dělat poznámky?

Zašla jsem na toalety a v kabince se začala převlékat do udělené role. To co mi došlo až ve chvíli, kdy jsem si upravovala paruku byl fakt, že na sově nebudu mít uniformu, což je mimo školní řád.

Pokud bych byla oslnivou studentkou, nebo oblíbenou, byla by tu možnost jen pokárání. V případě takové osoby, jakou jsem já, by mohlo dojít k podmínečnému vyloučení. 

Zvažovala jsem z čeho mám větší strach. Své dilema jsem ukončila a vyšla ven ze školní budovy, čekali mě oni i ona.