Sbohem Wally Bae

DVACET - sázky

Moje nálada klesla o další stupínek dolů. S první spadlou kapkou poklesla pod bod mrazu a s prvním zahřměním někam k teplotě tekutého dusíku.

Ještě když jsem byla vyvolána k hlasitému čtení. Jednou to bylo moc potichu, podruhé zas potichu no a po třetí bylo nade mnou mávnuto rukou.

Kdyby jen všichni tušili, kolik úsilí mi dá vůbec promluvit nahlas. Jednou jsem spadla do kolonky divná, nemluví, hloupá. Nic mi nepomůže zbavit se tohoto puncu.

Po tabulkách oken stékaly čůrky vody a já přemýšlela nad škodolibostí, kterou mě bůh častuje.

Můj sešit se plnil poznámkami a moje pozornost se přenesla od malicherných úvah k něčemu produktivnějšímu. Nevědomky jsem zvedla koutky úst, zažívala jsem lehký pocit pohody a něčeho co má smysl.

Pravděpodobně nebudu schopná splnit učitelovo očekávání, pravděpodobnost, že mě neochromí hrůza při testu je taktéž nicotná, ale pro tuto chvíli mi je to jedno. Teď je to jasně dané, klidné, tiché, hřejivé a suché. Nemusím přemýšlet nad tím, co bude, až skončí poslední hodina, ani o tom, co si o mě myslí ostatní.

Naneštěstí ten den plynul až dokonce v podobném tichu. V tichu před bouří, která se měla odehrát.

Dokázala bych změnit vše, co jsem udělala?

Nedokážu to říci ani zpětně, vše má své ostré i tupé strany. Svou teplou i chladnou podobu a najít mezi všemi proměnnými tu křehkou rovnováhu je někdy neúnosné, přesně jako to odpoledne.

Středa je den, kdy na naší škole nejsou aktivní žádné kluby mimoškolních aktivit. Dokonce i knihovna a studovna mají zavřeno. Jak jsem mohla být tak neopatrná a zapomenout? Bylo to tím, že sama jsem byla odstrčena na pozadí a ničemu z toho nevěnovala pozornost?

„Yu-chan,"ovinula se mi kolem ramen paže. „Ráno jsem tě viděl přijet na kole, stále jsi v tom dobrá? Víš, je to ode mě sobecké, ale strašně nutně bych od tebe něco potřeboval, co ty na to Itami-kun?"

Nebyl to ani Kou a ani jeho poskoci, nebyl to ani Yuki. Tohle byl někdo z minulosti. Jeden z těch, kteří meváhali odhodit mě jako nepotřebné závaží.

„Netuším, Nowaki Hiro-kun," ani jsem nezvedla oči, nebo se snažila si udělat prostor. Prostě jsme tam jen stáli a já si říkala, že je divné zas někoho oslovovat jeho jménem. Tehdy jsme si společně hráli a jezdili na kolech. Asi. Nevím. 

„Co tu dělá, moje, malá sestřička sama a s vlkem?"

Prořízl dotazem tuto podivnou situaci Kuroshiro. Já stále koukala někam do podlahy, jen zátěž ruky spolužáka zmizela. Jak je to dlouho, kdy jsem na něho volala Nowaki Hiro? Rok, dva?

„Ale senpai, tak to vůbec není, jen potřebuju od Yu, tedy Itami-kun, něco," blekotal.

„Yu-chan, co tu děláš? Hoj!" zvýšil hlas Kou a stiskl mi rameno.

Jistě, vlastně se na něco ptal. Co jen to bylo? Vím:

„Něco potřebuje, asi chce závodit, proč?" zvedla jsem pohled k němu. Ani jsem si neuvědomila, jak drze vše mohlo vyznít.

„Závod?" uchechtnul se Asumi, za zády svého vůdce.

„Senpai, no ono, víš, jsem z cyklistického klubu, ale protože jeden z našich závodníků je v nemocnici, potřebujeme sehnat jednoho člena. No a ona jezdila na kole dobře."

Zněl jako uličník, kterého chytili na cizí švestce.

Proč si vzpomněl, proč zrovna teď? Proč jsem já, jen odpověděla tak snadno.

„Takže, moje sestřička, mi neřekla všechno? Pravda, ona je to taková tichá voda, že chlapi."

Smích, který z nich vyšel byl děsivý.

„Onii-san?" můj hlas zněl tak nepatřičně, už i v tom oslovení. „Ráda bych, Nowaki-kun, pomohla."sice moje oči mířili k jeho obličeji, ale nevnímaly ho. Vnímala jsem podivné chvění, které vycházelo ze čtveřice.

„Yu-chan, chci tě vidět, uzavřeme tedy sázku. Pokud vyhraješ, pogratuluji ti. Pokud prohraješ," usmál se až moc, „pokud prohraješ, budu tě muset potrestat. Souhlasíš?"

Ano, nebo ne. Jednoduché rozhodování pro někoho, kdo se pomalu seznamoval s démonickým šarmem ďábla s ďolíčky ve tvářích.

„Ano, onii-san."

Nowakiho, jsem překvapila tak, že i přes všechno stiskl moje ruce ve svých dlaních:

„Yu, děkuju! Tak za deset minut, na cestě, ano!?" pustil mě, a utíkal chodbou, aby tu radostnou novinu oznámil ostatním z cyklistického klubu.