Sbohem Wally Bae

DVACET JEDNA - cesty do pekel jsou dlážděny dobrýmy úmysly

Věděla jsem, že ve chvíli, kdy můj osobní tyran a jeho společnost uvidí moje kolo a moje vybavení, padnou smíchy do bezvědomí.

Spíš jsem si to zbožně přála, to jejich bezvědomí.

Bylo to očividné v jejich pohledech, jasné vítězství. Kdo by si to také nemyslel. Chrániče, přilba, nemotornost, sociální izolovanost. Jasná vsázka na prohru.

Nebylo třeba, aby někdo z nich, nebo z  týmu cyklistů něco říkal. Jejich obličeje a pohledy mluvily za vše. Na mně si nevsadí. Ani já bych to neudělala.

„Yu, je to nějaká doba, takže dolů alejí, kolem vodní nádrže a zpátky. Ok?“

Ujišťoval se ještě jednou Nowaki. Přikývla jsem. Bylo tu příliš lidí, než abych mohla volně mluvit.

Jeden z klubu odstartoval závod, o můj trest. Jestli mě to tehdy nějak víc motivovalo, nebo ne. To netuším. Jen vím, že cesty do pekel jsou dlážděné dobrými úmysly. 

Chuť pomoci.

I teď cítím jak mi bušilo srdce, jak jsem silou dupala do pedálů a vítr se mi hnal kolem celého těla. Nevšímala jsem si nikoho a ničeho, jen toho aby moje svaly a klouby udělaly co se po nich žádá. Plíce mi hořely stejně jako tváře.

Cesta k vodní nádrži je z kopce a zpátky, naopak. Tím, že se objíždí vodní plocha je jezdec nucen zpomalit, nebo být tak rychlý, aby byl v zákrutě sám a neztratil mnoho ze setrvačnosti, kterou nabral při cestě, dolů, alejí.

Měla jsem volno. Podařilo se mi Nowaki Hira trhnout, teď půjde o vše. Položená do řidítek jsem nepolevovala.

Musím vyhrát. Musím všem ukázat!

Ano. To jsem chtěla. Toužila jsem po tom, ale nebylo to v kartě mého osudu zapsané. V ní byla červeně zapsána prohra.

Kousek za onou zatáčkou stálo dítě. Mělo psa a ten se vytrhl. Nikdy se nedozvím, jestli útočil, nebo se bál.
Já jsem strhla řidítka a zřítila se do příkopu.

Prohrála jsem.

S několika novými odřeninami, naštíplou přilbou, dotlačila jsem kolo k cíli.

Smáli se.

Nejsrdečněji, Kou.

„Moje sestřička prohrála, co jen budeme dělat?" musel si utřít slzy veselí.

„Yu, jsi v pohodě? Já bych se tomu psovi nestihl vyhnout, ale pořád jsi,“ vyptával se nedokončeně Hiro.

„Nowaki Hiro, já ano, ale kolo ne. Nebudu moct závodit.“

Prohlédl si detailněji mně i věci:
„To dám do kupy, Yu-chan, prosím. Jde jen o jeden závod, není potřeba vyhrát, chceme se jen zúčastnit.“

Držel mi kolo za řidítka a díval se na mě pohledem zmoklého štěněte. Ani jednomu z nás nedocházelo, že velice blízko, těsně u nás, je nebezpečný predátor a jeho skupina.

„Co pro mě, Hiro- kun uděláš, pokud ti půjčím svou sestřičku? Kdo převezme zodpovědnost za její šrámy?“

V tom lehce žertovném hlasu, byl i temný podtón, který jsem slyšela asi jen já. Nadšený cyklista spěšně odpovídal:

„Kuroshiro-san, bohužel nikdo nemohl očekávat takovou  nepříjemnost, ale náš oddíl má dobrou lékarnu, Yu, pojď rychle, ať ti to ošetří,“ bezelstně a s naivitou odpověděl.

„Hiro-kun, to je moc hezké, ale víš, to nestačí,“ usmál se. Nevím, zda si toho okolí všimlo jak byl Nowaki, obklopen čtveřicí. Mě dost nešetrně za ramena přidržoval Arisada.

„Víš pokud opravdu chceš, abych ti půjčil svou hračku, tak ti ji půjčím, ale ty se necháš bez vytáček zmlátit, až ti řeknu."

Tónina ani výraz v obličeji se nezměnil, jen ta hrozná slova zůstala stát jako další z tyranů.

Měla jsem protestovat. Vykřiknout a vůbec se bránit, ale já stála na dalším schodu. Tenhle měl název: „Pokud udělám vše dobře, Nowakimu se nic nestane.“

Taková naivita.

Prosila jsem pohledem, ať se na to vykašle. Nechá mě tu a uteče. Jeho odpověď jsem znala dřív, než jen souhlasně přikývl. Nikdy nebyl z těch, co svůj tým nechají padnout a ani se nevynasnaží nějak pomoci.

Kou, dostal další oběť. Já svůj trest. Pomalu a jistě mi došlo, jakým způsobem tento, temný princ, funguje.