Sbohem Wally Bae

DVACET DEVĚT - jediná skutečná

Ten okamžik trval jen několik málo vteřin, přes to jsem cítila blížící se bouři. Bouři tak silnou, že trochu překryla i to, co se valí na mou osobu.

„Yu-chan, podívejme, co dokáže ta naše Caroline!“ chytl mi ruku Kou. Tak nějak jinak, trochu, nevím. Dívala jsem se na Zera a Yukiho, připravovali scénu. Začala jsem vidět i další společné rysy mezi bratry. Ten starší je také pedant na detaily.

Ve chvíli, kdyby mě Kuroshiro mladší, nedržel za zápěstí, byla bych venku a utíkala co nejrychleji.

„Itami-chan, pojď,“ usmál se vřelebstarší z bratrů a natáhl ke mě ruku. Srdce mi bušilo frenetickou rychlostí a mysl byla úplně konsternována. Kou mě nepustil, Zero chce, abych šla k němu.

„Nejsem skutečná,“ vydralo se z mého sevřeného hrdla.

Fotograf se usmál a došel ke mně:
„To je, ale to dobré. Udělám z tebe skutečnou,“ objal mě kolem zad, Kou pustil mou ruku. Vedena blíž k placu, jsem se ohlédla. To co jsem zahlédla v jeho tváři, co to bylo? Bolest, ztráta, smutek?

Tehdy vědět, kam se dívá, by mi jistě pomohlo. Pomohlo by mi to pochopit, zesílit, dodat energii. Nebyl na to čas, těch několik kroků mě zavedlo do rozptýleného světla.

„Itami-chan, teď se tady posaď, sedni si prostě tak, jak sedíš, přirozeně.“

Jak vlastně já sedím? Je to přirozené?

„To je úžasné!“ vykřikl fotograf a začaly se míhat blesky.

„Vstaň a jdi ke krabicím,“ ozvalo se ze tmy. Opatrně jsem to udělala, jednak mi, Caroline, na nohy našroubovala nesmyslné podpatky a jednak ty šaty, nevím jak ten model jinak pojmenovat, se svou délkou také nehonosily.

Veškerá moje starost byla, neomdlít a netřást se. Ne jednou ke mně přišel Yuki, Caroline nebo Zero, aby něco urovnali, poopravili, postavili mě do pozice, kterou nejsem schopna udělat. 

Celou dobu jsem si tam připadala, jako jediná skutečná.

„Chtělo by to kluka, nějaký divoký prvek,“ fylozofoval u monitoru Zero a Kou byl hodně vážný. „Co Asumi nebo Sakurato?“ hodil po nich pohledem.

„Ne, aniki, oni nebudou vedle téhle holky vypadat dobře.“

„Tak co ty, Kou?“

Moc mě zajímala odpověď, ale to už mě Caroline táhla pryč. I ostatní se víc ztratili. Co se tu děje. Je tu Tatchibana, Zero a Kou se o mě přetahovali, teď ještě nesmím něco slyšet.

Neptala jsem se, nechala jsem vše na stylistce. Nemusela jsem ani dlouho čekat:

„Grace, je lepší nebýt tam. Jsou oba příliš tvrdohlaví, Zero i Ken. Oba vědí o všech pro a proti, přesto nepřestanou jeden druhého pokoušt. Mají to po otci, ten je také paličatý. I když se Zero rozhodl jít za svým snem, hechal Kena, ať se s ním stýká, prý ho může zkusit vrátit na jeho pozici a dělat si co chce,“ teatrálně zavzdychala, „ale Zero se nevrátí a Ken se vždy bude chovat jako hodný syn.“

„Caroline?“ nakoukl do maskérny Arisada. „Máš obléknout Tatachibanu, chtějí to nafotit s ním. Jo a ty,“ ukázal na mě prstem, „se máš vrátit na plac.“ Zmizel jak se objevil.

Jak v mrákotách jsem vstala a odcházela zpátky, za doprovodu radostného žvatlání růžovlasé.

„Tak hurá, už je to dlouho, co ledový princ dal svolení!“

Až teď, kdy je vše dávno schované v minulosti, si uvědomuji, jak ki vůbec nedocházely důsledky všech těch malých chvilek. To, že ta skutečnost a bouře na mě dolehne až déle a s větší silou, než bych si chtěla připustit.