Sbohem Wally Bae

TŘICET - reálné neskutečno

Ve chvíli, kdy i Tatchibana, byl namaskován a oblečen, měla jsem pocit, že došel veškerý kyslík na zemi.

Nevím kdo z těch všech, dostal onen nápad, kdy ho proměnili v elegantního komorníka.

Určitě jeden z nich je, Sebastiánův, fanoušek. Jinak by to nemohlo být takové.

Caroline, mi ještě více zvýraznila útrpný vzhled a dodala punc aristokracie.

Mám před očima stále tu fotografii, co pomohla Yukimu, Zerovi, Caroline. Dokonce i Kouovi. Jen já, si stále myslím, že mně samotně sebrala vše. Jistě přinesla toho dost, ale byly to věci, o které jsem neprosila.

Na tom obrázku je dívka, která jakoby nebyla součástí reality, u kolenou a na kolenou je její služebník, který drží saténovou stuhu její sukně a líbá ji. Na rozdíl od jeho paní, on je součástí reality, tak jakoby byl jedním z jejích základů.

V době kdy upovídaná stylistka, sundavala z mé pleti onen punc zvláštnosti, mi došla skutečnost, že ač bych se zachovala jakkoliv, skončila bych tu.

Zero i Caroline s Yukim, tu čekali. Docházelo mi, že jsem jen opravdu figurka na šachovnici, které velí Kuroshiro.

„Tak můžeme jít, Yu-chan?" přitiskl si mé tělo k sobě. Nepotřeboval ani odpověď a táhl mě ven.
„Jo, a Tatchibano, dobrá práce. Chtěl jsem ti jen říci, tuhle jsem našel první. Tak si to zapamatuj, ale nic ve zlém, Yuki."

Nedalo se zaměnit tón a význam všech těch slov.

Ach Kou, kdyby jsi tak věděl.

Co se dělo zbytek odpoledne, nebo přes víkend, to si nepamatuji. Vím jen o svém studiu. Usilovně jsem se připravovala na testy.

Stále jsem nemohla odolat vábení možnosti, alespoň trochu ho vídat. I kdyby jen tak, nezúčastněně a z dálky. Vše mi připadalo tak podivně snadné a známé.

Přála jsem si, aby se zastavila planeta a já v tom pocitu, čase a místě mohla setrvat, ale to je tak jediné co z toho můžu.

Přišlo pondělí a můj první den, kdy budu čelit všem. Ten okamžik, kdy si vychutnám vše, co bylo zapovězeno většími tyrany.

Ono kondenzované napětí před bouřkou, bylo obohaceno skutečným podnebním úkazem. Na zastávce jsem stála osamocená, však ještě trochu jinak, tak nějak s více ledové pozornosti, stejné to bylo i uvnitř dopravního prostředku.

Nikdo mi neporazil nohy, neshodli ze sedačky, nevykopl mě ven. Jen jsem cítila jejich nepřátelství.

Nenávist.

Ne tu samou s tím stachem z něčeho, čemu nerozumí, prostě jen čirá nelibost a zlost.

Někdy na začátku jsem psala o tom, jak bych si přála být neviditelná. Ignorovaná. Teď, bych ráda vrátila vše, tak jak to bylo.

Už jsem v tom byla zběhlá. Teď se mě sice nikdo netotýkal, fyzicky. Mohlo by se zdát, že neexistuju. Ovšem jen ten, kdo by byl v mém těle by znal podstatu věci.

Při bloumání po odlehlých chodbách se dotkla něčí ruka té mojí.

„Yu-chan, tedy Itami, nebo to je jedno," začal podivně, Hiro.

„Nowaki!" vydechla jsem užasle. Myslím, že jsem ho viděla snad poprvé. Nemyslím tím první setkání, spíše jeho celého. Jeho houževnatost, odvahu a laskavost. „Říkej mi dál, Yu-chan. To nic nezmění, ale přála bych si," zvednutou dlaní zarazil mou potřebu se omlouvat.

„Yu-chan, prostě přijď na trénink, je to už příští týden. Tamto, to nech na mě, jo? A Yu-chan?" zastavil se ještě na odchodu s rukou v zátylku, „ty ho máš ráda?"

Moje rty neslyšitelně zopakovali slovo, ráda.

„Ráda?" zakroutila jsem hlavou.