Dotek smrti

Nesmrtelná

Každé Čtvrté pondělí si přišli pro výdělek. Ten den jsem většinou zůstávala doma a hlídala Emmeta s Joshem. Mamka nás vždycky zamknula v našem společném pokoji a my hráli nějakou tichou hru. Většinou mrkanou. Jenže jedenáctileté chlapce takové hry už přestávaly bavit. Dalo mi vždycky dost zabrat, abych je udržela v tichosti.

Tak jsem jim začala ukazovat svá kouzla. Skutečnou magii naše rodina nikdy nepoužívala. Ale já jsem se od táty naučila pár triků. V jeho věcech jsem našla knížku zabalenou ve fialové kožence. Říkám jí Kniha opravdových kouzel. V té knížce jsem objevila nespočet návodů na nejrůznější triky a podvody. Jistojistě jich neumím ani polovinu. Tak obsáhlá ta kniha je.

Kluci milovali, když jsem nechávala mizet knoflíky, létat tužky ve vzduchu. Učila jsem je vázat nejrůznější druhy uzlů a zatáhnutím je zase uvolnit. Jen tak se mi povedlo udržet ticho a nerušit hosty.

Normálně se mi ruce tak neklepaly, ale ve Čtvrté pondělí jsem byla úzkostí bez sebe. Kolikrát se stalo, že když nás matka vypustila, pod okem se jí rýsoval fialový monokl. Často v ty dny brečela, protože chtěli pořád víc a víc. Jenže kde mohla má nebohá matka sehnat peníze pro ně i pro nás?

Byli jsme méněcenní, nepodstatní a neužiteční pro společnost. Bezmocní.

Akorát by bez nás asi chodili nazí, protože máme na starosti výrobu a praní prádla v několika čtvrtích. Pětník za kus oblečení, které jsme vyprali. Ceny za nové oblečení nebyly o moc větší. Většina lidí si je kupovala od těch, co měli dar krásy. S těmi jsme se zkrátka srovnávat nemohli. A pro to málo, co jsme si dokázali získat, si chodili ministři.

Tentokrát to bylo jiné. Tentokrát si přišli pro mě.

Maminka mi usedavě vzlykala na rameni. Já upírala tupý pohled na kovovou sošku koně na římse zchátralého krbu a odmítla jsem plakat. Matka to tu bude muset zvládnout. Jestli mám odejít, kluci nebudou mít nikoho než ji. Bude muset být silná. Nemůže se zhroutit. Ne znovu.

Pravidelné klepání na dveře nás od sebe odtrhlo. Matka si otřela nos a vydala se vstříc hostům. Zvedla jsem se z našeho otrhaného gauče a promnula si ruce. Dnes jsem byla ještě více zmrzlá než normálně. I když byl teprve podzim.

Do dveří vstoupili dva muži a jedna žena ve společenských šatech. Na prsou se jim zaleskly odznaky s jejich funkcemi. Tihle lidé ti změní život, blesklo mi v hlavě. Mohla jsem jen doufat, že se mýlím. Musí mě tu s nimi nechat.

Žena s vlasy barvy kaštanového dřeva výrazným gestem zapálila oheň v krbu. Zapálila naše těžce vydřené dřevo, povzdechla jsem si.

Hlasitě jsem polkla. Skupinka byla děsivější, než jsem si je představovala. Muži si mě prohlíželi významnými pohledy, zatímco žena se věnovala mé matce. Možná čekali, že je vyzvu, aby se posadili, ale nechtěla jsem riskovat pronesení nějakého moudra o zavšivených gaučích.

Matka stála u dveří, zrak sklopený ke svým potrhaným botám. Jeden z mužů přistoupil o pár kroků blíž a představil se. Michaya Asthon, ministr práce. Já se nepředstavila. Všichni dobře věděli, kdo jsem. Konec konců tu byli kvůli mně.

,,Anabaeno, Dcero prádelnice." Neměli jsme právo na příjmení. To žádní Bezmocní.

,,Dnes, tedy půl roku po tvých šestnáctých narozeninách, podstoupíš jednoduchý test na přítomnost magie. Následně si vyslechneš své nové zařazení do pracovní vrstvy a oznámíme ti místo tvého nového bydliště," začala sladce čarodějka v rudém kabátě. V rukou až křečovitě svírala pomačkaný papír, který vytáhla z bundy. Zněla, jako kdyby měl tohle být vzrušující zážitek. Možná pro někoho, kdo není jako my.