Dotek smrti

Nelitovat

Meethan se nesnažil předstírat sílu. Tentokrát nepředstíral odolnost vůči citům a bolesti. Zranění, které utržil při krveprolití v hostinci, nevypadalo vůbec pěkně. Ne že bych s takovými věcmi měla zkušenosti.

Když jsem se mu pokoušela zimou rozklepanýma rukama vyměňovat ledový obklad, zatínal zuby bolestí. Snažil se nevzdychat moc hlasitě, nejspíš, aby mě neděsil, ovšem oči se mu při sebemenším pohybu zalívaly slzami.

Nechtěla jsem ho litovat. Pokoušela jsem se dívat se na jeho utrpení s lhostejností a pohrdáním, možná zadostiučiněním. Ovšem, čím víc jsem se snažila do morku kostí zažranou empatii zapudit, tím víc mě přemáhal smutek a sebelítost.

Věděla jsem, že bych měla být smutná, ale to, co jsem cítila, nebyl ten druh smutku, který by měl člověk pociťovat po tom, co někoho zabil. Moje matka by nikdy nevěřila tomu, co jsem udělala. Já se pomalu začínala smiřovat s tím, že nejsem taková, za jakou mě všichni včetně mě samotné měli.

„O čem přemýšlíš?" zeptal se z ničeho nic Meethan. Oba jsem se krčili pod provizorní stříškou, kterou jsem narychlo postavila z dek a větví. Meethan měl nejspíš pravdu, když mě varoval, že bych tady venku bez něj nepřežila. Stačil jeden večer, kdy nemohl rozvít tábor, a my se krčili promáčení a promrzlí opření o strom s přístřeškem, který nám mohl každou chvílí spadnout na hlavu.

„Zabila jsem." Nahlas to znělo ještě hůř než v mé mysli.

„Je mi líto, že jsi to byla ty," přiznal tichým nakřáplým hlasem. Nejspíš z něj mluvilo opium, které si vzal, aby utišil bolest. I tak jsem se pousmála.

Třela jsem o sebe rukama. Dnes jsme neměli žádný oheň. Meethan tvrdil, že tak budeme v bezpečí. Podezřívala jsem ho, že má spíš strach, abych si náhodou neublížila. Po mém pokusu o postavení přístřeší jsem mu nic nevyčítala.

„Zabila jsem. Zabila jsem. Zabila jsem. Ta věta mi hraje v hlavě na milion způsobů. Jednou tiše, potom hlasitě, pak pejstejsky," objala jsem se. Můj hlas zněl žalostně slabě. Byla mi ukrutná zima a náš malý výlet si tak začínal vybírat daně na mých hlasivkách. Nemohli jsem se ani hřát vlastními těly, protože Meethan nedokázal ovládat svou moc pod vlivem opia. „Jenže, ať to zopakuju kolikrát chci, nedokážu se přimět litovat."

Mlčel. Napadlo mě, že prostě usnul. Druhou možností bylo, že čekal nějaké „Ale". S bodavým pocitem přímo v mé hrudi jsem si uvědomovala, že žádné neexistuje.

„Nic neřekneš?" zeptala jsem se nejistě. Třásl se mi hlas. Jestli mnou opovrhuje i on...

„Nevím, co bych řekl," povzdechl si. Ne opovržlivě, ne otráveně. „Zabil jsem hodně lidí, Bae. Jsem naučený nelitovat. Lidé, které mám za úkol zabíjet, jsou předurčeni k dalšímu zabíjení. Je to nekonečný cyklus a taky můj život. Kdybych měl všech těch vražd litovat, brzy bych se z toho zbláznil. Už nevím, co je to lítost nad lidským životem."

„Nevěřím ti," řekla jsem prostě a chladně. „Copak-" zarazil mě šílený smích. Můj šílený smích. Meethan se ke mně otočil a v očích s roztaženými duhovkami mu hrál zmatek. „Promiň," přinutila jsem se uklidnit, ale slzy jsem už měla na krajíčku. „Chtěla jsem říct něco ve stylu: Copak ti nevadí zabíjet lidi jako sem já? Sladce nevinné dívky?" dostala jsem ze sebe mezi smíchem, který se teď mísil s něčím, co připomínalo vzlyky. „A pak jsem si vzpomněla. Věřil bys tomu? Já zapomněla."

Nic neodpověděl. Dlouhou chvíli jsme oba mlčeli, až nakonec znovu promluvil: „Prosím, neber si k srdci, co ti právě teď řeknu," požádal mě klidný jako voda. Ne, jako kámen.