Dotek smrti

Nestřílet

Krev, mrtvá těla lovců a štiplavý odér magie – stačilo pár okamžiků a nic jiného jsem nevnímal. Povídačky nás sice varovaly, že někteří lovci dokáží pracovat s kouzelnými předměty, ale odkdy pro Osud ovládají magii?

Kdo by jen řekl, že zhoubou čarodějů bude střelný prach? napadlo mě, když jsem pálil jednu kulku za druhou.

Neviditelná síla mě srazila z koně a já se ve sněhu několikrát překulil.

Ty nejsi bojovník. Nikdy jím nebudeš.

Kallijané jsou bezmocní, opakoval jsem si stále dokola pro případ, že by se mi to jen zdálo. Přestávalo to být vtipné.

Některý z lovců kolem nás udržoval mlhu, takže jsem neviděl ani na krok. Jen tak tak jsem se vyhýbal šípům a magickým zábleskům světla. Na poslední chvíli jsem si všiml letící koule ohně, která se řítila přímo proti mně. Bez dlouhého rozmýšlení jsem padl k zemi a vystřelil jsem tam, kde by podle mých odhadů měl být její strůjce. Ostrý nádech kdesi přede mnou mi dal za pravdu.

Najednou se z mlhy vynořila běžící lovkyně. V jedné ruce držela dlouhý štíhlý meč. Namířil jsem proti ní svou pistoli, ale zbraň mi bez varování vylétla z ruky. Můj výraz bojovnici vykouzlil úsměv na rtech. Rukama jsem se naslepo pokoušel pistoli najít. Lovkyně doběhla až ke mně a zvedla meč nad hlavu.

Instinktivně jsem sebou trhl dozadu a v lovkynině tváři se mihl zmatek. Zbraň v její ruce najednou povadla. Všiml jsem si, že mlha kolem nás se pomalu rozplývá. Lovkyně ustrnula na místě, oči vytřeštěné, divoce se vzdouvající hruď.

Teprve teď jsem si uvědomil, že skoro nedýchám.

Žena mi na krátký okamžik pohlédla do očí. Spatřil jsem v nich strach - šílený strach. Stisk na rukojeti jejího meče opět zesílil a ona zbraň jediným pohybem zápěstí obrátila proti sobě.

Takhle ne, prolétlo mi hlavou, ale už dávno bylo pozdě. Sklopil jsem zrak, když lovkyně zabořila meč do vlastního žaludku a s děsivým hekáním pomalu klesla na kolena. Uvědomovala, co se děje. Věděla, že umírá, bolelo jí to. Nedokázal jsem si představit mizernější pocit.

Nikdy z tebe nebude muž.

Tiše jsem zalapal po dechu a zatnul zuby. Viděl jsi horší věci. Udělal jsi horší věci. Setřásl jsem ze sebe chvilkové pochybení.

Rozhlédl jsem se kolem. Těla lovců pokrývala zemi, nyní už ne tak bílou zemi. Krev zbarvila sníh. Snažil jsem se spočítat mrtvé, ale nedokázal jsem to. Má mysl byla zakalená.

A ke všemu to strašlivé ticho.

Sám Strážce Osudu mi zabíjení připsal jako poslání, a přesto... Já nejsem bojovník. Nevraždím lidi po desítkách, nepálím do nich bezhlavě kulky. Tak jak se tohle stalo?

„Meethane?" hluboký hlas mě probudil ze snění.

Hřbetem ruky jsem si setřel krev, která mi proudem vytékala z nosu. Jiná zranění jsem naštěstí neutržil. Hizard překročil tělo mrtvé lovkyně a nabídl mi ruku. Nepřijmul jsem ji a sám jsem se postavil na nohy. Opucoval jsem ze sebe sníh a naposledy sklopil zrak k mrtvým lovcům. Co na tom sejde? Buď já nebo oni.

„Žasnu nad tebou, Hizarde," vydechl jsem s pohrdavým odfrknutím. „Máš pistole, dýky a šípy, ale stejně neodoláš příležitosti využít svůj dar."

„Kdybych ji nezastavil, usekla by ti hlavu." Snažil se ovládnout své pohoršení, ale vyzněl přinejlepším rezignovaně. „Vážně mi chceš vyčítat, jakým způsobem jsem ti zachránil život?"