Dotek smrti

Nevzpírat se

Do očí se mi nahrnuly slzy a já rychle přitiskla ruce k tělu. Ihned jsem se probrala a pochopila, kde se vzala bolest, jež mě vzbudila. Musela jsem položit ruce do ještě žhavých uhlíků. Nová vlna bolesti mě přinutila vyjeknout a já se pohotově posadila.

,,Annabaeno?" Meethan vyskočil na nohy a rozespale se rozhlédl po okolí. Pak očima spočinul na mně. Polykala jsem skřeky jež ve mně vyvolávala bolest. Nebudu před ním křičet.

,,Neříkej mi tak," I přes bolest spalující mé ruce jsem mu to musela vyčíst. Nesnášela jsem to jméno. 

,,Co se stalo?" zeptal se starostlivým hlasem, což mě trošku rozhodilo, a podřepl si přede mnou. Všechno v jeho výrazu, držení těla, hlase se zdálo být strojené.

Bála jsem se podívat na své ruce, a tak jsem je nechala přitisknuté na prsou. Natáhl ke mně ruku a já jsem sebou cukla dozadu. Nedovol mu se tě dotýkat. Zrakem mě ale zmrazil na místě a můj strach mi nedovolil činit jinak, než si on přál. Na jeho nevyřčený rozkaz jsem před sebe natáhla popálené ruce a sykla, protože je ovanul chladný vánek, což mi způsobilo další bolest.

K oběma předloktím jsem měla přiškvařené rukávy mého kabátu. Polkla jsem. Ochránce vytáhl z kapsy klíčky k mým poutům a opatrně, aby se mne ani trochu nedotkl, odemkl pouta.

,,Sundej si kabát," poručil mi a rychlým krokem vyrazil k našim taškám. Zatímco v nich něco hledal, jsem se nemotorně snažila svléknout si přiškvařenou látku. Prakticky jsem sloupala textilii i se svou kůží. Pod tím vším se mi rýsovala nemalá sada puchýřů. Zvedal se mi z toho žaludek a ruce se mi třásly. Nutila jsem se však zůstat klidná. ,,Na," Podal mi bílý namočený šátek. Zkoumavě jsem se na to podívala. ,,Kořalka." Vysvětlil a já zaťala zuby.

Vzala jsem si to od něj a nenechala si šanci zaváhat. Rychle jsem si šátek přitiskla k jedné ruce a neubránila se výkřiku. Šátek jsem si zavázala a to samé zopakovala i na druhé ráně. Ochránce mě tiše pozoroval s kamennou tváří. ,,A jak ti mám říkat?" otázal se bezvýrazně, když se znovu zvedl.

Omámená bolestí jsem chvíli nechápala, na co se ptá. Brzy mi to ovšem došlo a musela jsem se zamyslet. Jak mi má říkat? Anna ne. Nechci, aby mi říkal stejně jako moje rodina. ,,Bae." rozhodla jsem pevně. Nejspíš to vůbec nebylo důležité, ale trošku to ulehčilo mému zmatenému srdci. Nové jméno je základ pro nový život.

Položil mi do klína černý kabát a zamyšleně mě sledoval. Kabát v mém klíně byl rozhodně kvalitnější, než ten, co jsem si spálila. Ovšem, když jsem si ho natahovala přes ovázané ruce, necítila jsem se dobře.

,,Pěkné, Bae," pohrál si s mým jménem stejně jako já předtím s jeho. Přepadlo mě neblahé tušení, že má v plánu to samé, co já. Totiž mít kontrolu nad tím druhým. Musela jsem uznat, že moje šance je nanejvýš mizivá. 

Neměla jsem moc výhod. Proto jsem musela být trpělivá. Dokážu být trpělivá, přesvědčovala jsem se. Ve skrytu duše jsem ovšem věděla, že nevydržím dlouho a udělám nějakou pitomost. 

I přes obvazy mi znovu utáhl pouta. Nemohla jsem se ubránit pocitu, že dobře ví, jak by pro mě bylo snadné je odemknout, jen kdybych dostala do rukou kousek drátku. Četla jsem mu z očí, že má Fialovou knížku u sebe. To mi bralo značnou výhodu, jelikož v ní jsou zapsané všechny moje triky.

Když jsem se konečně vyškrábala na koně, vyrazili jsme. Dál na sever. Znovu jsme jeli dlouhé hodiny a mé nervózní bolavé ruce si začaly hrát s koňskou hřívou. Napadlo mě, že bych se mohla zeptat na koňské jméno, ale prozatím jsem se spokojila se šuměním větru v uších.