Dotek smrti

Nebratřit se

V noci jsem nezamhouřila oka. V hlavě mi běhaly nejrůznější myšlenky a já je nedokázala zastavit. Seděla jsem na příliš měkké posteli a objímala si kolena. Hizard mi svými telepatickými schopnostmi nařídil, abych se do rána nezvedala z postele. Ale i tak mě na dvakrát zamkl.  Nejspíš mě přeceňovali. 

Netušila jsem, co čekat od dalšího dne. Co se mnou má v plánu. Dokonce ani můj strach nevyplodil žádnou strašlivou teorii. Prostě jsem poprvé neměla nejmenší tušení, co čekat.

Pokud se dá to, co si myslí, že mám, považovat za nějakou zvrácenou schopnost, nevím, jak by ji mohl kdokoliv využít.

Chci všechno a nic. Co to znamená?

Vzpomněla jsem si na zmatené obličeje mých malých brášků, když jsem k nim mluvila v hádankách. Zastesklo se mi po nich. I po matce. Po chabém pocitu bezpečí, které jsem cítila na místě, jež jsem s těžkým srdcem nazývala domovem.

Před očima jsem viděla tvářičky dvojčat, které se od sebe tak těžko rozeznávaly. Kdybych na jejich zkoumání neměla dosavadní život, nepoznala bych je od sebe. Byla jsem ráda, že mají jeden druhého. Jejich pouto je silné, zvládnou to i beze mě.

Svíralo se mi hrdlo, když jsem byť jen pomyslela na to, co musí prožívat má matka. Když jsme přišli o otce, bylo to těžké, matka se skoro zhroutila, já byla zapálená do hledání odpovědí a chlapci to naštěstí ještě pořádně nechápali.

Byly to těžké časy, ale společně jsme to překonali. Jenže teď? Kdo ji podrží, až bude truchlit pro svou mrtvou dceru? Dvojčata jsou pořád ještě děti.

Kromě Eliase jsem nikdy nikomu plně nedůvěřovala. Teď už ani jemu ne. Jenže nikdo jiný jim pomoct nemůže.

Objala jsem se pevněji. Přemýšlela jsem o věcech, které jsem mohla udělat jinak. Co by mne bývalo zachránilo? Měla jsem být čestnější? Nezištná? Nesobecká?

Matka se mě nikdy neptala, kde beru peníze, co nosím domů. Musela vědět, že by mi jich tolik nemohl věnovat ani bohatý kouzelník jako Elias. Musela tušit, že dělám něco, za co by se můj otec styděl. A přesto je beze slova vděčně přijímala. Mohla jsem jen doufat, že si nějaké schovala a teď pomocí nich přežijí měsíce, než se zaběhnou do života bez mého přičinění.

Nelíbilo se mi, že ani přes ty špatnosti, co jsem denně prováděla, jsem si dokázala získat další stupně nad hranicí nutnosti. Jídlo bylo nutností. Vztahy byly nutností. Vzdělání ne.

Málem jsem doplatila na svůj chtíč. Vlastně několikrát. Ale já se prostě nedokázala smířit s mou rolí. Chtěla jsem být něco víc. Někdo. Kdokoliv. Jen ne Annabaena Dcera prádelnice.

Elias to nechápal. Nikdo to nechápal. Ani jiné Bezmocné dívky. Všichni se drželi svého údělu. Možná, že kdybych byla stejná, teď nejsem tady. A možná bych teď byla mrtvá.

Odemykání zámku mne probralo z mého neklidného podřimování. Oknem do pokoje prosvítalo jen několik útlých paprsků ranního slunce. Pozorovala jsem drobounké částečky prachu poletující v nich zatímco jsem se snažila klidně nadechnout.

Na chvíli jsem zapomněla, co tu vlastně dělám.

„Jsi vzhůru?" zašeptala drobná dívka ve dveřích dřív, než nahlédla dovnitř.

Prohlédla jsem si ji od hlavy až k patě. V jejím zjevu bylo něco exoticky přitažlivého. Pleť měla o dost tmavší než já. Žila jsem sice na jihu, kde slunce v létě pařilo a v zimě teplota neklesla pod deset stupňů, ale i tak jsem na světlo moc nevycházela. Bylo lepší pracovat v noci. Navíc, Pejstejci nikdy nepřekypovali pigmentem.