Dotek smrti

Neovládat se

Když mi večer Yewi přinesla večeři, pořád jsem byla jako omámená. Moje hlava byla plná zmatku. Už mne přestávalo bavit být ustrašená a zmatená.

„Proč se mračíš?" zeptala se snědá dívka pobaveně a vložila si do úst další kousek jablka. Přemýšlela jsem o ní. Kým je? Proč je tady? Jaký má dar?

Nejdřív mi vadilo, že nedokážu zůstat klidná. Nechtěla jsem, aby si Meethan nebo kdokoliv z nich myslel, že jsem jen vyděšená holčička. Jak chceš utéct, když neovládáš ani svůj strach?  Říkala jsem si. Ovšem potom jsem si uvědomila, že je to vlastně dobrá strategie. Pokud ve mně neuvidí nic víc než dítě, nebudou čekat útok.

Meethan spálil rukopisy, ve kterých mohl najít odpovědi. Pošetilé. Netušila jsem, jestli by mě mělo děsit, že bych jeho práci zvládla lépe. Já bych ty papíry nespálila - ať k tomu měl jakýkoliv podivný důvod. 

Bolela mě z toho hlava. Dělali strašně moc nelogických kroků a já tušila, že mi toho strašně moc uniká.

„Bae?" Yewi naklonila hlavu, když jsem jí přestala vnímat.

Povzdechla jsem si. „Víš, co sem celý den dělala?" vyhrkla jsem s podrážděným podtónem. 

Zvážila má slova a téměř neznatelně přikývla. Oříškové oči jí zářily. Nikdy jsem neviděla, aby se někdo zdobil jako ona. Oči měla podtržené černými linkami, tmavé řasy se bily se světlou barvou jejích vlasů a tmavá kůže se jí jemně třpytila.

„Všechno to spálil." Zavrtěla jsem hlavou. Nechápala jsem to. Proč?

Yewi zamrkala. „Vážně?" svraštěla čelo, jako kdyby mi to nevěřila. Olízla si prsty od jablečné šťávy. 

Opřela jsem se zády o zeď a ulomila si kousek chleba. „Ničemu nerozumím." přiznala jsem.

Yewi se kousla do spodního rtu. Byla jsem jí vděčná, že mi dělá společnost, protože, kdybych tu měla být sama, asi se zblázním. Nicméně bych ji potřebovala rozpovídat.

„Třeba to myslel prostě dobře." Pokrčila rameny jako kdyby to byla samozřejmost. Možná je opravdu dobrý. 

Před očima jsem viděla dívku prchající před jeho spáry. Rudé vlasy za ní vlály. Uchechtla jsem se a vložila si hlavu do dlaní. Sváděla jsem boj sama v sobě. Bylo mi vážně na nic. 

I když je spálil, něco četl Hizard. Nepředpokládám, že by mu to neřekl. Určitě se zmíní o mé zdráhavosti, když jsem měla psát o bratrech. Co když si to Meethan vyloží špatně? Kolik toho vlastně slyšel, než promluvil?

„Co bys dělala na mém místě?" zeptala jsem se, abych zahnala svůj strach.

„Po pravdě, nevím," přiznala a soucitně se na mě zadívala. Vrtalo mi hlavou, co tu s nimi dělá zrovna ona. „Ale nejspíš bych nedělala nic, co by mě mohlo připravit o život."

„Jasný," odsekla jsem a moje náklonost byla rázem pryč. Začínal ve mně narůstat sžírající neklid.

„Opravdu buď opatrná," žádala mne znovu. Ignorovala jsem ji. „Meethan je-"

„Co je?" vyštěkla jsem dřív než svou myšlenku dokončila. „A kdo jste vy všichni?" Nečekala jsem odpověď. „A kdo jsem já?" Zatnula jsem zuby. Jen klid.

Popadla mou ruku a pevně ji stiskla. Zavrtěla hlavou. „Jsi snad úplná husa?" Chtěla jsem se jí vytrhnout, ale její stisk byl podivuhodně pevný. „Pokud dobře vím, nikdy jsi nebyla nic víc, než Bezmocná chudinka ze zapomenutýho města," Vřelo to ve mně. „Nebudu mluvit o sobě ani o Hizovi," zasmála se a já ji v tu chvíli téměř nepoznávala. „Ale Meethan ti dává víc, než bys kdy mohla od živiota chtít!"