Dotek smrti

Nechráněná

Dech se mi tetelí před rty v obláčku páry. Na okamžik je to jediná věc, na kterou se dokážu soustředit. Uvnitř mě se svíjí strach a pocit viny jako dva jedovatí hadi. Slyším vzlyky.

Zatnu pěsti. Bojím se, že se už nikdy nepřestanu třást. Ignoruji své vlastní slzy a otáčím se k chlapci. Vyděšená dětská očka upírá na dvířka kočáru, jeho hruď se divoce vzdouvá. Natáhnu k němu ruku, on sebou cukne. Zaváhám, ale nakonec svou dlaní obtočím jeho zápěstí a pevně ho stisknu. Zůstane na mě chvíli zmateně hledět, jeho nozdry se rozšíří a on se zhluboka nadechne. Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že v takové situaci není poprvé.

„Jsi jako my," zašeptá. Pustím jeho ruku. Narovná se na pohovce. Přesunu se z podlahy na sedadlo naproti němu. Oba se snažíme udržet klidný dech. Dřevěné stěny kočáru skoro eliminovaly hluky z venčí. I tak slyším výkřiky.

„Tenhle kočár," začnu.

„Když zůstaneme tady, jsme v bezpečí," odpoví na mou nevyslovenou otázku. „Začarovali ho, aby mě chránili."

Přikývnu. Nevím, co dělat dál. Nejraději bych se rozběhla zpět do bitvy, i když vím, že bych ničemu nepomohla. Potřebuji vidět Meethana. Potřebuji vědět, že je v pořádku.

„Pomohla jsi mi," špitne po pár dlouhých vteřinách mlčení. Zorničky má značně rozšířené. „Proč?" hlásek mu přeskočí o oktávu výš.

V jakém světě to žijeme, že se lidé musejí ptát, proč jste jim zachránili život?

„Já-" Polknu. Chvíli přemýšlím, nad rozumnou odpovědí. „Nevím," přiznám. „Jsi, jsi ještě dítě..."

Hledí na mě se svraštělým čelem, přemýšlí. Zdá se mi zvláštní pozorovat chlapce ve věku mých bratrů s tak vážným a hlavně ztrápeným obličejem. „Ať tam venku zvítězí kdokoliv, jeden z nás nejspíš zemře," konstatuje nakonec rezignovaně, jako by ani nebral v potaz, že „jedním z nás" je i on sám.

*

Bylo mi dvanáct, když jsem zjistil, že magii vlastně bytostně nenávidím. Chvíle, jako tyhle, mi to připomínají.

Pejstejská bojovnice, která se mi z neznámého důvodu vydala na pomoc, se nyní svíjí v bolestných křečích jen několik metrů ode mě. Na čele jí pulzuje žíla, zatímco se její údy kroutí v podivných úhlech.

Rozhlížím se kolem. Vše se opět topí ve víru bílého sněhu. Bojovníci se střídavě objevují a zase mizí. V natažené ruce svírám krátký zdobený meč, přitom netuším, kde jsem ho vzal. Jsem za něj vděčný. Nikdo na mě však neútočí. Lovci mají dost práce s Pejstejskými bojovníky, a tak, i když musím v černočerném kabátě vyčnívat jako zářící měsíc na temné obloze, se mi všichni bezpečně vyhýbají. V boji čarodějů se dá lehce zemřít, i když zrovna nejste středem zájmu. Nedovolím si polevit v soustředění a s každým magickým zábleskem se přikrčím. Jako správný bojovník.

Já nejsem bojovník.

Koutkem oka zahlédnu masu tmavé hmoty, která se řítí přímo ke mně. Stačím rozeznat siluetu v jejím středu, když do mne udeří.

Ležím ve sněhu a nevidím nic jiného než temnotu.

Nemám se odsud jak dostat, proběhne mi hlavou. Masa husté mlhy mi znemožnila jakoukoliv orientaci. Čaroděj, který mě srazil k zemi, se naštěstí hned vzápětí ztratil v mlze.

Někde vpravo se ozve hlasitá rána. Instinktivně se tím směrem otočím a pozvednu meč. Pátrám v mléčné bělobě po původu toho zvuku. Cítím, jak pomalu ztrácím soustředění, obraz se mi jemně rozostřuje. Svaly na pažích se mi třesou od křečovitého svírání těžkého meče.