Dotek smrti

Nepomoci

Zůstala jsem sedět na posteli. Už jsem nic neříkala a Ochránce se na nic neptal. Byla jsem mu za to vděčná. 

Nakonec ho naše mlčení znudilo a rozhodl, že vyrazíme dřív. Kam mi zůstalo skryto. Oznámil mi, že si ještě musí něco zařídit, hodil po mně mou otrhanou tašku, kterou prý našel v kontejneru nedaleko budovy Rady. Nakonec mě jen upozornil, abych neudělala nějakou blbost a zamkl mě v nevelkém pokoji. 

Jen, co otočil klíčem, začala jsem zběsile prohrabávat své věci. Posléze bylo jasné, že je musel už dávno prohledat. Nechal mi jen oblečení a mýdlo. Tátova Fialová knížka ani nic dalšího, co jsem si sbalila, tam nebylo. 

Nevěděla jsem, co si myslet. Že mi třeba nechal klíčky k poutům? 

Povzdechla jsem si. Neměla jsem tušení, jak bych se měla převléknout. S rukama přivázanýma k sobě jsem si nemohla sundat ani tričko. Alespoň jsem si tedy převlékla kalhoty a ve kbelíku vody jsem si nemotorně opláchla vlasy. 

Prošmátrala jsem kapsy svých zmáčených kalhot. Vzpomněla jsem si na Melichovu neohrabanou ruku na mém zadku a zpětně jsem si uvědomila, že mi něco vložil do kapsy. S nadějí jsem do ní sáhla a vytáhla váček s nějakým bílým práškem. Přičichla jsem k látce, ale nic mi nepřipomínala. Z jeho pohledu to byl možná velkorysý čin, ale pro mě zcela bezvýznamný. jistě, že kdybych se vrátila do svého života, mohla bych ho prodat a peníze dát matce. Ale teď? K čemu mi to bude?

Z okna toho brlohu moc vidět nebylo. Konkrétně cihlová zeď vedlejší budovy, část ulice, kde jak jsem předpokládala, jsem včera zemřela, a kousek tmavě modrého nebe. Zkoušela jsem odhadnout, kolik by mohlo být hodin. Poznala jsem akorát, že se bude brzy rozednívat. 

Potřebovala jsem vymyslet plán. Nebyla jsem tak hloupá, abych se snad pokoušela utíkat Ochránci života. I největší mágové měli z těch lidí strach. A já víc než kdokoliv jiný věděla, kam opravdu jejich moc sahá. 

Nejhorší je, že se na ně žádná pravidla ani žádné zákony nevztahují. Formálně není uznaná ani jejich existence. Jsou to lidé vymykající se všemu, co náš svět zná. A já teď jednomu čelila. 

Jediné, co jsem teď mohla dělat, bylo čekat. A bylo to zkličující čekání. Do myšlenek se mi vkrádala temnota. Moje mysl byla vyčerpaná, ale já se silou vůle donutila nechat víčka otevřená. Ostražitost je důležitá. 

Sedla jsem si k oknu a tiše sledovala ulici. Zatajila jsem dech, když se dole pode mnou mihl nějaký stín. V měsíčním svitu se té osobě zaleskly rudé vlasy. Ta dívka běžela ve svých zářivě modrých šatech jako šílená. Ochránce klidně pochodující za ní mě vůbec nepřekvapil. 

Celá jsem ztuhla a potom jsem začala bezmyšlenkovitě konat. Všechno ve mě křičelo, abych si sedla do druhého kouta místnosti a pokusila se vypudit tu dívku z hlavy. Ale mé ruce už nadzvedávali matraci a hledali uvolněné prkno. Alespoň jediné, prosila jsem v duchu, když jsem zbrkle přehmatávala prkna. 

Našla jsem prkno připevněné pouhým jedním hřebíkem a pomocí svých pout jsem ho vytrhla. Rozběhla jsem se ke dveřím a prkno prostrčila spodní škvírou. Štěstí, že tu nemají prahy, jinak bych byla bez šance. Pomocí prkna a své nohy jsem vytvořila primitivní páčidlo a nadzvedla dveře v pantech. Ty s hlasitým odporem vypadly z pantů a já se rychle prodrala na chodbu. 

Nejsi dost rychlá. Popíchl mě hlas z minulosti. 

Schody jsem brala po dvou a nechala se vést instinktem. Téměř jsem vypadla dveřmi do ulice. Málem se mi zastavilo srdce, když jsem si uvědomila, že jsem to stihla. Ochránce se na mě otočil právě ve chvíli, kdy rusovlasá dívka vystřelila z dlaně oheň. Ochráce se mu stihl vyhnout a znovu se soustředil na ni. Bezmyšlenkovitě jsem se k němu rozběhla a popadla ho za napřeženou ruku. Ruku bez rukavice, jak jsem si uvědomila.