Rigel (DeeThane) - DONE

5. část

Viky

Šla jsem zrovna s nákupem, protože mi ho sestřenice sice dala, ale asi až na druhém konci města. Byla jsem celkem daleko od domova a nechtěla jsem jet žádnou veřejnou dopravou. Nemám ráda, když se na mne všichni ti lidi lepí a je to spocené a prostě ne. Ulička, kterou jsem právě šla byla nezalidněna. Nějaké auto jelo přesně vedle mě rychlostí mě chůze. Okénko se dalo dolů, ale já jsem to nevnímala.

,,Copak tady děláš?" Zašeptal Damien v autě. Proč sakra šeptá? Přišel o hlas nebo co? "Chudáček".

,,Kdyby jsi nebyl slepý.." Zastavila jsem se a otráveně kývla na nákup. Spozoroval ho a podíval zpět na mne.

,,Promiň, neviděl jsem to. Nechceš svést?" Zeptal se. Normálně bych ho poslala někam, ale vážně se mi nechtělo chodit tak daleko.

,,Nerada, ale ano." Přiznala jsem a kývl, abych si nastoupila. Na zadní sedačky jsem nějak dala nákup a sedla si dopředu na místo spolujezdce. Cestou jsem si ho prohlížela. Možná by to i šlo, ale mé myšlení to stejně nedovolí. Zastavili jsme a podíval se na mě. Odvrátila jsem pohled a zčervenala jako hasičák nebo rajče.

,,Klid. Vlastně jsem jel za tebou. Mohu ti pomoct s těmi taškami?" Zeptal se a nádherně se usmál. Asi trochu podlahám. Ježiši Maria!

,,No, asi ano, protože to už neunesu." Odpověděla jsem a oba jsme vyšli ven z auta. Má moderní černé auto. Hádám, že BMW. Nikdy jsem moc nebyla na tyto věci. Taky bych si ale měla pořídit auto. Už teď se mi na streamu lidi smějí, že ho ještě nemám. Vzal všechny tašky až na jednu, kterou jsem vzala já. Když nad tím tak přemýšlím, asi bych ani nedokázala otevřít, kdybych měla ruce plně tašek. Jeli jsme výtahem nahoru az do pátého patra, kde mám byt. Odemkla jsem a po zutí šla rovnou do prostorné kuchyně, která je spojena i s malým obývacím pokojem.

,,Polož to někam tady." Rozkázala jsem mu, když vešel do kuchyně hned za mnou. Odložil tašky a začali jsme si sundávat bundy. Když už mi pomohl, nemohu ho jen tak odkopnout. To si nedovolím.

,,Co na mě tak koukáš?" Povytáhl na mě své obočí. Až nyní mi došlo, že na něj nepřetržitě koukám.

,,Já.. mno..." Zrudla jsem, koukla do země a nervózně se poškrábala na zátylku. Přišel blíže. Byl až nebezpečně blízko. Navzájem jsme si koukali do očí. Ztrácela jsem se v těch jeho. Byly hluboké a nedokázala jsem v nich nic vyčíst. Bez mého vědomí se přiblížil a políbil mne. Po chvíli jsem začala i spolupracovat, ale pak jsem si to uvědomila a odtrhla se.

,,Promiň Damiene, ale tohle by nešlo. Já.." znova jsem se zasekla, ale tentokrát při omluvě. Opět přišel a zvedl mi hlavu. ,,Tohle se ti asi nebude líbit, ale myslím, že mě chceš pouze zatáhnout do postele." Koukla jsem na něj odhodlaně. Prostě jsem mu to řekla, i když se mi trochu líbí..

,,Je těžké toto říct, ale ne. Klidně mi nevěř, ale nechci jen toto. I já sebe teď nechápu, ale asi k tobě citím trochu více než předtím. Sice ano, chci tě i v posteli, ale ne jenom to.." Neustále chraptil, ale už nebyl jako venku. Jakoby nevěděl to říká. Jeho myšlenky to říkaly za něj. Prostě nevnímal a mluvil. Ale co já...?

Aneska04