Magnus Bane: I love you Alexander!!!

7. kapitola

Už svítalo, tak se rozhodl probudit i Aleka. Zatřásl s ním a Alec ihned vyděšeně otevřel oči. "Alecu, už svítá, měli bychom jít." "A kam?" Zeptal se Alek sklesle. "Ten portál už tady není a jestli je, tak ho stejně nenajdeme. Ne s Magnusem. Nemá to cenu Jaci, stejně tady umřeme." Alek už na Jace skoro křičel. "Je to bludiště, nedostaneme se odtud. Nikdy." "Aleku", zeptal se opatrně Jace, "není ti nic?" Alek se podíval na Jace. Slzy ho pálily v očích. "Ne, nic mi není." Odpověděl Alek bezmocně a jeho pohled stále směřoval na místo, kde ještě před chvílí stál Jace, ten však teď stál naproti němu. Přistoupil k Alekovi a pevně ho objal. Dokázal cítit jak moc je Alek z toho všeho zdrcený a to v něm vyvolávalo vztek na všechny co Alekovi ubližovali.
Zhluboka se nadechl. "Kamkoli půjdeš, půjdu, tvůj lid bude mím lidem, tvůj bůh mým bohem.....," odřikával Jace přísahu parabátai. "....kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochován." Dopověděl Alek třesoucím se hlasem. "Ale takhle to nemusí skončit Aleku, ještě máme naději." Jace to nechtěl jen tak vzdát a nechtěl ani, aby to vzdal jeho parabátai. "A co teda budeme dělat, nemáme kam jít a...." Jace se na něj podíval. Sice nevěděl, co by měli udělat, nebo kam jít, ale věděl, že tady rozhodně zůstat nemůžou. Navíc, až teď mu začalo vrtat hlavou, jaktože všichni lovci odešli tak brzy a je tam nechali.
"Půjdeme tam," rozhodl se nakonec Jace a ukázal směrem k nejvyšší skále,
která byla v dohledu. Mohli by se tam ukrýt, a kdyby Alek nebo Jace vyšplhali nahoru, mohli by se porozhlédnout po kraji a trochu se zorientovat.
Alek se rozhléd kolem sebe a pak jen kývl hlavou na souhlas. Rozhodl se Jacovi důvěřovat ostatně jako vždy.
Sbalili svojí bojovou výzbroj a opatrně zvedli spícího Magnuse, který přestože měl viditelnou podváhu, byl stále poměrně dost těžký.

***

Od té doby, co vyrazili uběhlo přibližně šest hodin. První asi dvě hodiny na ně pražilo silné sluníčko, ale pak z ničeho nic najednou začalo sněžit. Teď už se skoro prodírali závěji sněhu. "Co to sakra je?!?" postěžoval si Jace. Věděl sice, že vílí Dvory jsou nevyzpytatelné, ale tohle bylo i na něj moc. V koutku mysli začal panikařit, ale zatím se mu to dařilo ignorovat. Navíc už měl naprosto promáčené boty a byl promrzlý a unavený. Nutně potřeboval na chvíli zastavit, ale věděl, že zastavovat ve sněhu je hodně špatný nápad. Takže nezbývalo nic jiného než to vydržet.
"Jaci." Jace otočil hlavou ke svému parabátaiovi. "Počkej chvilku."
Alek pomalu pustil Magnuse a začal si svlékat bundu. Tu pak opatrně oblékl Magnusovi. Jace si teprve až teď uvědomil, že se čaroděj celý třese. "Můžeme jít," oznámil Alek, který byl teď do půli těla svlečený. Po těle se mu táhli černé linie run a stovky malých jizviček.
Tentokrát pustil Magnuse Jace a také si začal svlékat bundu. "Na, vem si jí," podával ji Alekovi. "Ne Jaci já...." "Aleku já mám aspoň triko, ty nemáš nic, jestli chceš umrznout, neber si jí, ale v tom případě nepočítej s tím, že to Bane přežije." Jace to řekl možná až  příliš naštvaně, což Aleka zaskočilo natolik, že na Jace chvíli jen zaskočeně zíral, pak se ale natáhl po bundě a oblékl si jí. "Díky," zamumlal si spíš pro sebe. "Už můžeme jít," dodal pak.

***

Ke skále dorazili až za tmy. Jace byl neskutečně rád, že už nemusí udělat ani krok. Byl skrz naskrz promočený a bolelo ho celé tělo. Alek na tom byl očividně stejně, ale Magnus na tom byl o hodně hůř než oni dva dohromady.
Když našli nějakou poměrně útulnou jeskyni, oba dva se svalili u první "zdi" a skoro ihned usnuli. 

Byla tma a zima, nic jiného Alek nevnímal. Tedy kromě Magnuse. Ten se stále neovladatelně třásl. Měl bledou kůži a do krve popraskané rty. Na těle měl spoustu ran, škrábanců a modřin. Občas zamumlal nějaké nesrozumitelné slovo, nebo mu z úst vyšel bolestný sten.
Alek se k němu sklonil a lehce ho políbil na krk. Pak si přitáhl jeho hlavu na klín a láskyplně ho pohladil po tváři. "Slibuju, že se z toho dostaneš," zašeptal do tmy.
Opřel si hlavu o zeď a během pěti minut znovu usnul.

***

Jeskyní se lynul řev. Zoufalý, bolestný řev umírajícího člověka. Ten Aleka probudil. Nejdřív si myslel, že řve Jace nebo Magnus. Jace byl však v pořádku a vypadal, že je stejně zmatený jako on sám. Magnus tiše ležel vedle Aleka.
  Alek se postavil a sáhl po luku a toulci s šípy. Jace už byl také na nohou a v každé ruce svíral jedno Andělské ostří. Pomalu se blížili ke zdroji řevu. Když vešli hlouběji do jeskyně, museli použít Čarodějné světlo, protože jinak tu nebylo vidět ani na krok.
U zdi se něco mihlo. Řev už přešel spíš v chrčení a syčení. Jace přistoupil blíž. Alek mezitím stihl popadnout šíp, a teď byl připravený kdykoli vystřelit.
Čarodějné světlo ozářilo stěnu. Oba lovci se teď dívali na muže, který ležel zhroucený na zemi. Měl hnědé vlasy, které mu sahali až na ramena, a po těle měl spoustu různých run. Byl to nefilim.
Jace k němu přišel ještě o kousek blíž, a teprve pak si Alek všiml, že má lovec prořízlé hrdlo a dusí se vlastní krví. Tedy spíš dusil. Teď už lovec ležel nehybně a oči, otevřené dokořán, upíral k stropu. Byl mrtvý. Ave atque vale.
Alek se podíval na Jace, kterému došlo stejně rychle jako Alekovi, že je jen pár možností, jak se sem lovec dostal. "Buď tady byl ještě předtím než jsme přišli," začal nahlas uvažovat Jace, "ale to je dost nepravděpodobné, protože na sobě nemá žádný sníh a navíc s proríznutým krkem nepřežije ani čtvrt hodiny. Sám si to rozhodně neudělal a kdyby se tady skrýval nějaký nepřítel, už bychom byli mrtví i my. A pak je tu druhá možnost..." V Alekovi vysvitla troška naděje. "Že je tady brána...která vede pryč z vílího Dvora," řekl a upřel pohled na Jace, jakoby se chtěl ujistit, že to řekl správně. Jace na chvilku zaváhal, ale pak lehce pokývl hlavou. "Pokud to tak je tak jí najdeme."