Jako vždy, když se potřeboval uklidnit, zamířil do výcvikové místnosti. Popadl svůj luk a začal střílet. Obvykle trefoval vždy do středu terče, ale teď mu dělalo problémy i trefení terče. Důvodem jeho nesoustředěnosti byla konverzace, která se právě odehrávala v jídelně. Alek vlastně ani moc nevnímal, o čem se ostatní bavili, ale zmínka o Magnusovi ho probudila jako rána elektrickým proudem. Pak se sebral a odešel sem, kde teď střílel na terč, který ani nemohl trefit. Byl naštvaný na toho člověka, který vyslovil Magnusovo jméno a také na sebe. Skoro dva roky se mu dařilo jeho pocity ohledně čaroděje úspěšně ignorovat, ale teď ho zastihly nepřipraveného a vše co v sobě potlačoval, se teď mísilo v jeho mysli. Až bolestivě si uvědomoval, jak moc mu čaroděj chybí a to, že se s ním rozešel bylo jen impulzivní a hloupé rozhodnutí. Aleka napadlo, že Magnus možná také přijede do Alicante, protože (pokud se věci nezměnily) je členem Rady.
"Ahoj, jsi pořádku Aleku?" Alek se otočil a spatřil Jace stojícího ve dveřích. "Jo, jsem v pohodě", odpověděl nepříliš upřímně. Jace mezitím přesunul svůj pohled na terč, pak se opět koukl na Aleka a tázavě nadzvedl obočí a v očích měl nevyslovenou otázku, proč tolik šípů minulo svůj cíl, když každý ví, že Alek je výborný lukostřelec. Navzdory tomu se však nezeptal a místo toho řekl: "Kdybys náhodou měl náladu si popovídat, tak mě najdeš v mém pokoji." "Počkej", pospíšil si Alek, "mohl bys pro mě něco udělat?" Jace se zatvářil kysele a spustil. "No jasně ovšem jen v případě, že to nebude nic.... sexuálního, protože takové služby poskytuji pouze o víkendech", prohlásil s naprosto vážnou tváří. "Jacei", okřikl ho Alek a zatvářil se znechuceně, "chtěl jsem od tebe, abys zjistil, jestli je Magnus v Alicante!" Jacovi ihned zmizel z tváře pobavený výraz a opatrně se Aleka zeptal: "Seš si jistej Aleku, že se chceš zase zaplejtat s tim čarodejem?" "Jo, to tedy jsem", odpověděl rozhodně. Jace jen pokývl hlavou a zmizel za dveřmi.Alek odložil luk a zamířil do svého pokoje.
Zrovna, když vcházel do pokoje, ho zastihla Isabela. Vychrlila na něj něco v tom smyslu, že víly Spolku vyhlásily válku a teď ničí Instituty a unáší nefilim a podsvěťany do vílích Dvorů. Než však Alek stačil všechny ty informace vstřebat, Izzy už mizela za rohem chodby. Věděl, že jestli to je pravda, budou se muset pokusit dobýt vílí Dvory a osvobodit nefilim a podsvěťany, takže Spolek nejšpíš svolá poradu. Budou muset válčit s vílami, budou je zabíjet a popravovat. Alek se už dlouho bál, že víly poruší Studený mír a jeho obavy se bohužel vyplnily.
*****
Ve Velké síni se mačkaly stovky Lovců stínů i po skončení porady, ale pomalu dav postupoval směrem k východu a Velká síň se začala vyprazdňovat. Jak Alek předpokládal, porada nebyla příliš dlouhá, protože nebylo vcelku co řešit. Spolek jen všem oznámil současnou situaci a vysvětlil, že dokud se únosy nepotvrdí, nebudou zatím zbytečně víly dráždit. Z tohoto prohlášení Alek nabyl podezření, že se Spolek sličného lidu bojí a to oprávněně. Alekovi zase přidělávalo starosti, že v Řadě chyběl zástupce čarodějů. Magnus v Alicante nebyl, to bylo očividné a to Aleka trápilo možná ještě víc, než nevyhnutelná válka se sličným lidem. Někdo mu položil ruku na rameno, což ho vytrhlo z jeho zamyšlení. Ten někdo byl samozřejmě jeho parabátai Jace, který mu zrovna říkal, že nefilim nejspíš nikdy nebudou žít se všemi podsvěťany v míru. Přitom se na Aleka posmutněle usmíval. Alek na něj vrhl zmatený a zoufalý pohled. Jace nejspíš ihned poznal, na co Alek myslí, protože ho hned ujistil že to, že tu Magnus není nic neznamená a že určitě je v pořádku. Aleka to sice neuklidnilo ale aspoň se snažil předstírat, že se mu ulevilo. Cestou domů celou dobu mlčel, zatímco mu Jace vyprávěl co by dělal on, kdyby byl Inkvizitor. Nebylo to sice moc zajímavé, ale Alekovi stačilo, když nemusel odpovídat na žádné otázky a proto nechal Jace vést ten dlouhý nezajímavý monolog.
Byl vděčný, když se konečně dostal do svého pokoje, protože byl neskutečně unavený. Padl na postel a přestože bylo pouze půl sedmé, usnul.
Už celou věčnost zíral do tmy, až se mu z toho dělaly mžitky před očima. To bylo vlastně to jediné, co mohl v téhle cele dělat, protože se mu nedařilo ani usnout. Jen seděl a i když ho zmáhala únava nemohl a ani nechtěl usnout, párkrát totiž usnul a spal asi deset minut, dokud ho sny způsobené nejspíš nějakými kouzly neprobudily. Takhle to bylo asi už týden. Věděl, že ve vílích Dvorech plyne čas jinak, takže mimo ně mohly uběhnout třeba tři dny, nebo taky dva roky!
Za tu dobu co tu strávil, přivedli přibližně dvanáct dalších vězňů, ale všechny je odvedli někam jinam, než byl Magnus, takže tu byl celou dobu sám. Nebyl si jistý, jak dlouho ještě tohle vydrží.
Najednou se otevřely dveře a v nich se objevil podivný tvor, kterému z hlavy rostly větve. Ten se rozhlédl kolem sebe a dveře za sebou zavřel. "Nikdy neporazíte nefilim, nemáte proti nim šanci, protože vždycky budete jen potomky démonů!" Magnus sám nevěděl, co ho přinutilo začít mluvit na vílu, jakmile však ta slova vyslovil, ihned toho zalitoval. Víla se na něj podívala svýma prázdnýma černýma očima, pak vstoupila do cely, popadla řetězy od pout a trhla za ně takovou silou, že jeden konec vytrhla z kamenné země a zbylé dva konce se Magnusovi zaryly do rukou tak silně, že mu roztrhly kůži a začala mu téct krev. "Chyba, že jsi promluvil čaroději", promluvila víla, "teď tě budeme muset zabít."
Tak dneska zase trošku kratší...vlastně jsem se rozhodla, že budu dělat všechny kapitoly tak okolo tisíc slov. Doufám, že vám to nevadí. A děkuju moc všem, kteří čtou tenhle příběh :D
ČTEŠ
Magnus Bane: I love you Alexander!!!
FanficStudený mír nelze udržet napořád. Víly nechtějí být utlačovány. Nefilim budou muset bojovat stejně jako upíři, vlkodlaci a čarodějové. Příběh je vyprávěn z pohledu Magnuse Banea a Aleka Lightwooda.
