Magnus Bane: I love you Alexander!!!

4. kapitola

Víla ho dovedla na malé náměstí, které však nebylo mezi domy, ale mezi malými skalkami a uprostřed toho náměstí stál kovový sloup.Bylo tam dost jiných víl a Magnusovi se zdálo, že stále přichází další. Nejdříve si myslel, že to nejspíš bude veřejná poprava a byl za to vlastně vděčný, protože rychlá smrt by byla to nejlepší, co ho mohlo tady potkat. Pak mu však došlo, že ho čeká mnohem horší osud, víly totiž nikoho nechtěly zabít, ony je chtěly umučit k smrti! Najednou Magnus dostal strach, ne ze smrti, ale z toho co jí bude předcházet.
Víla ho dovedla až ke sloupu a tam ho pevně připoutala, takže se mohl jen stěží hýbat. Zvědavé víly se začaly seskupovat okolo Magnuse, avšak udržovaly si značný odstup. Pak začal jeden příslušník sličného lidu mluvit k ostatním. "Sestry a bratři, nyní uvidíte způsob, jakým budeme trestat všechny, kteří bojovali proti nám. Tento čaroděj je dokonce členem Rady a nezabránil Studenému míru, proto dostane takový trest, který zasluhuje!" Magnus viděl nějakého vílího rytíře, jak se k němu přibližuje a poznal v něm jednoho z těch rytířů, kteří napadli tu vlkodlačici. Rytíř k němu přišel tak blízko, že Magnus cítil jeho chladný dech a s úšklebkem pravil: "Tohle jsem si vždycky přál! Neboj čaroději, bude se ti to líbit." "Chcípni!", procedil Magnus skrze zaťaté zuby. Rytíř ho jen sjel nenávistným pohledem a odkráčel někam za Magnusova záda. Ten za sebou uslyšel švihnutí a okamžitě mu bylo jasné, co se mu víly chystají udělat. Vlastně už s tím byl předem smířený, protože bičování bylo u sličného lidu velmi oblíbené. A pak uslyšel další švihnutí, ale tentokrát bič dopadl na Magnusova záda a on ucítil pronikavou bolest. Zatnul zuby a snažil se bolest nevnímat. Zdálky slyšel povyk sličného lidu, který se radoval z toho, co se tu teď dělo. Pak přišly další dvě rány bičem a Magnusovi se podlomila kolena. Teď už vnímal jen tu bodavou příšernou bolest, která se mu šířila celým tělem. Další rány dopadaly na čarodějova záda a do jeho bílé košile se vpíjela krev, která mu pramínky tekla z mnoha řezných ran od biče. Magnusovi začalo zvonit v uších a neustávající zásahy bičem ještě násobily už tak obrovskou bolest. Najednou se mu z toho všeho zvedl žaludek a vše co mu v něm zbylo, teď vyzvracel před sebe. Pak omdlel bolestí.

*****

Probral se zrovna, když ho odpoutávali od sloupu. Padl na všechny čtyři a snažil se dýchat, nadechl se ale moc prudce a to ho donutilo začít kašlat. Znovu se mu začal zvedat žaludek, ale protože už neměl co vyzvracet tak se prostě jen dávil dokud ho to nepřešlo. Pak znovu upadl do temnoty.

Už od rána byl ve výcvikové místnosti a trénoval vrhání nožem. To byla jediná činnost, na kterou se musel opravdu soustředit a nemusel tak myslet na nic jiného. Později se k němu přidaly Izzy a Clary a Jace se Simonem trénovali boj na blízko. Výcviková místnost byla teď plná. Alek se rozhodl, že si dá na chvíli přestávku, protože už tu vrhal nožem nejmíň dvě hodiny. Přešel k Jacovi se Simonem, opřel se o stěnu a pozoroval je. Přitom hodnotil Simonovy reakce na Jacovy údery a přemýšlel, jak by zareagoval on sám. Jace zrovna zvedl Simona a hodil s ním o zem, ten s žuchnutím dopadl na zem a vrhl na Jace trochu ublížený pohled. Jace mu podal ruku a pomohl mu vstát a pak mu oznámil, že si dají krátkou pauzu. Pak zamířil k Alekovi a sedl si vedle něho. "To bylo dobrý", okomentoval Alek boj. Jace na to nijak nereagoval, jen dál zíral na druhý konec místnosti, kde zrovna Clary vrhala nožem.
V tu chvíli do místnosti vešla Marysa Lightwoodová a oznámila jim, že se Spolek rozhodl zaútočit na vílí Dvory, a že až je dobyjou, tak oni budou tým, který tam bude hledat zajatce sličného lidu. Jace se prudce postavil a už chtěl něco namítnout, ale Marysa ho spražila přísným pohledem a dodala, že tak rozhodl Spolek. Pak odešla.
Jace se opět posadil a Alek slyšel, jak si mumlá něco v tom smyslu, že je ani nenechají bojovat. Alek byl osobně rád, že se vyhne zabíjení víl. "Buď rád, že nemusíš bojovat, kdyby ses sličnému lidu dostal do rukou, nedopadlo by to dobře pro nikoho z nás", podotkl Alek klidným hlasem. "Já vím", přitakal Jace k Alekově překvapení, "ale chci být nějak užitečný." Alek se na něj pobaveně podíval a objal ho kolem ramen. "Myslím Jacei, že ve svém životě už si byl dost prospěšný", ujistil ho Alek přesvědčivě. Jace se na něho vděčně usmál, pak se zvedl a odešel. Alek také vstal, a protože už měl vrhání nožem dost a měl hlad, tak se rozhodl, že zajde do kuchyně a snad tam najde nějaké jídlo. Cestou po chodbě zahlédl z okna dav Lovců stínů shromážděných okolo velkého portálu. Jeden po druhém k němu přicházeli, a pak v něm mizeli. Nejspíš to byli ti, kteří šli bojovat se sličným lidem, protože všichni lovci na sobě měli bojovou zbroj. Alek jim v duchu popřál štěstí a pokračoval do kuchyně.
Nakoukl do ledničky, ale v té byl jen kečup a dvě cibule. Zklamaně ledničku zavřel a sám sebe se ptal, jak v domě, ve kterém je tolik lidí, může být tak málo jídla. Zárověň však věděl, že aby tu bylo jídlo, někdo by ho musel koupit a na to nikdo neměl čas. Když už nenašel žádné jídlo, udělal si aspoň kafe a pak se vrátil nazpátek do výcvikové místnosti.

*****

Nemohl usnout. Hádal, že byl nejspíš jediný člověk v domě, který byl ještě vzhůru. Zvažoval, že půjde do výcvikové místnosti, ale nechtěl vzbudit ostatní. Najednou zaslechl tlumený výkřik, který se ozval ze spodních pater. Alek se zvedl a šel se podívat, co se tam stalo. Když potmě scházel schody, ucítil náhlou bolest v rameni, jakoby mu ho někdo probodl nožem. Okamžitě mu došlo, že bolest je způsobená poutem s jeho parabataiem. Hbitě seběhl schody, a  pak se rozhlédl po chodbě. "Jaci!", řekl a přitom se snažil nahmatat vypínač od světla. "Aleku", ozvalo se skoro šeptem z tmy. Alek chvíli pátral očima po chodbě, než uviděl pohyb u zdi. "Co tady blbneš", řekl podrážděně Alek, "jdi spát." "Rád bych, ale nemůžu", odpověděl Jace a Alekovi neušlo jeho bolestné vydechnutí. Konečně našel vypínač, stiskl ho a celá chodba se rozsvítila. Uviděl před sebou Jace přišpendleného ke zdi šípem, který měl zabodnutý v rameni, jak stojí v kaluži vlastní krve. V obličeji byl maličko pobledlý a probodnutá ruka se mu trochu klepala, ale jinak vypadal úplně v pohodě. Alek se na něj zděšeně podíval: "Co se tady stalo Jaci?!" "Jsem rád, že se zajímáš Aleku" podotkl Jace, "ale mohl bys mi nejdřív vyndat ten šíp z ramene, už to začíná bejt nepříjemný.... já to si ho nezvládnu vyndat", dodal pak. Alek si ho znepokojeně prohlédl, pak vyndal z Jacova opasku nůž a přesekl šíp mezi zdí a Jacovými zády. Jacovi povolila kolena a Alek ho na poslední chvíli zachytil. Pak mu pomalu a opatrně vyndal šíp z ramene a nakreslil Jacovi runu Iratze. "Byla to nějaká víla", promluvil najednou Jace, "viděl jsem jí, byla za hranicema Alicante a odtamtud po mně střelila šíp.... a neminula!" Alek si až teď všiml okna rozbitého od šípu. To, co mu teď řekl Jace, bylo docela dost možné, protože jejich dům byl jen pár metrů od admasových bran a neživé předměty se jimy mohly volně pohybovat. Akorát Alekovi nebylo jasné, co dělaly víly tak blízko Alicante. Doufal, že aspoň tady jsou v bezpečí.