Mobil je zamčený na gesto, takže se nemůžu podívat, komu se třeba ozvat, že jsem ho našla. Chápu, že ho majitel asi už nechce, ale třeba aspoň simku, ne?
Kolem jedenácté večer, když už se chystám spát, na něm najednou cinkne zpráva.
Máma chce abyjsi umyl...
No, to mi toho řeklo, pomyslím si a otočím se k mobilu zády, ten se ale po chvíli rozvibruje, takže se pro něj natáhnu a po chvíli váhání, jestli chci mluvit s nějakým Adamem, hovor přijmu.
"Brácho, co je? Kde seš?"
"Uhm, tady Mariana." Asi bych to měla rozvést, ale nějak jsem na tohle nebyla psychicky připravená.
"Cože? Tak mi dej Martina, jo?"
"Tvůj bratr asi... ztratil... mobil," dostanu ze sebe nakonec a jsem celkem pyšná, že to dávalo smysl.
"Jo aha... Ty vole, tady seš! Nějaká holka má tvůj mobil. Na."
Slyším šustění a pak: "Haló?"
ČTEŠ
Půjčovna růžových brýlí ✔
Proză scurtăMarianě se nikdo nebojí říct, když něco potřebuje. Ví totiž, že tahle vánoční víla vždy bez váhání a s úsměvem pomůže. Někde pro ni existuje ten kluk, o kterém sní. Jednou by se určitě měli setkat... Ale co když svoji pravou lásku minete o pět minut...
