Grangerová?! Malfoy?!

7.

Druhý den

Hermiona

Ráno jsem vstala hodně brzy. Vzbudila jsem se asi hodinu před zazvoněním budíku. Vzala jsem si tedy knížku z nočního stolku a začetla se. Když byl čas vstávat, odložila jsem ji a začala se chystat.
Již připravená na nový školní den jsem se vydala do Velké síně. Když jsem procházela společenskou místností, narazila jsem na Bena, Harryho a Eggsyho. ,,Dobré ráno." Pozdravili mě vesele. ,,Dobré." Usmála jsem se. ,,Jdeš na snídani?" Zeptal se Ben. ,,Ano, vy asi také, že?" Řekla jsem. Oni se jen uculili, a tak jsem pochopila, že jdou. ,,Hele, mám vážně hlad, tak honem pojďte!" Řekl Eggsy a rozběhl se směrem k východu. Zasmála jsem se a vyběhla za ním. Ben a Harry mi byli v patách. ,,Počkej!!" Zakřičel na Eggsyho Harry. ,,Prvně mě musíš chytit!!" Zakřičel Eggsy nazpátek. Rychle seběhl schody a mířil k Velké síni. Rychle proběhl dubovými dveřmi a namířil si to ke svému místu. Harry už byl také ve Velké síni a ,,pral" se tam s Eggsym (samozřejmě přátelsky). Ben už asi půlku cesty neběžel, takže jsem ho nechala někde za sebou. Právě jsem dobíhala do síně, když jsem do někoho narazila. Zavrávorala jsem,ale dvě silné paže mě stačily zachytit. Dotyčný mě vytáhl na nohy a já mu konečně mohla pohlédnout do obličeje. Stál přede mnou sám zmijozelský princ. ,,Jsi v pořádku?" Zeptal se. ,,Ano jsem...a děkuji za záchranu." Odpověděla jsem a sklopila pohled k zemi. ,,Není zaco." Usmál se. Vážně se nádherně směje. ,,Víš chtěla jsem se tě na něco zeptat..." Řekla jsem nesměle. ,,Já vlastně taky." Odpověděl nervózně. ,,Napadlo mě...ehm...pamatuješ na tu párty...jak jsme si spolu povídali? No tak...já...jsem se s tebou skvěle bavila a tak mě napadlo...jestli bychom mohli být...přátelé..." Dostala jsem ze sebe. ,,No...já jsem se tě chtěl zeptat na to samé." Uchechtnul se a poškrábal se na zátylku. ,,Vážně?" Zeptala jsem se udiveně. ,,Ano." Odpověděl s úsměvem. ,,Tak to jsem moc ráda!" Málem jsem vykřikla. ,,Já taky." Odpověděl a na rtech mu pohrával šťastný výraz. Pak jsme jen stáli uprostřed chodby a usmívali se na sebe. Jenže tuhle krásnou chvíli musel někdo zkazit. Po schodech dolů k nám scházela Pansy. ,,Ahoj Dráčku!" Vykřikla a běžela k Dracovi. Potom ho objala tak až jsem měla pocit,že mu rozdrtila pár kostí. ,,Půjdeme spolu na snídani?" Zeptala se přeslazeně. ,,A co tu chceš ty?! Malá mudlovská šmejdko!!" Řekla a bylo až k neuvěření jak se jí změnil tón hlasu oproti tomu co mluvila s Dracem. ,,Nic jsem tudy procházela." Odpověděla jsem s ledovým klidem. ,,Aha...no tak už vypadni...a nech nás s Dráčkem...osamotě!!" Řekla. Byla očividně vykolejená mojí klidnou odpovědí. Ne Parkinsonová...dnes se nenechám vyprovokovat!! ,,S radostí." Odpověděla jsem s úsměvem a ještě vrhla pohled na překvapeného Draca. Ten se jen nenápadně usmál a mrknul na mě tak, aby to Pansy neviděla. Úsměv jsem mu opětovala a pak jsem s hrdě vztyčenou hlavou odešla do Velké síně.

Draco

Konečně!! Jsem hrozně rád, že se ze mě a Hermiony stali přátelé. Z těchto myšlenek mě vytrhla Pansy. ,,Co tady ta šmejdka chtěla?" Zeptala se. Měl jsem chuť jí jednu vrazit za to,  jak o ní mluví...jenže...i já jí tak celé čtyři roky říkal...ale teď toho hrozně lituji. ,,Nevím." Odpověděl jsem lhostejně. ,,Půjdeme tedy na tu snídani?" ,,Ne!! Už jednou jsem ti řekl, ať mě neotravuješ, jenže tvůj pidi mozeček to nejpíš nepobral!!" Vmetl jsem jí do obličeje. ,,Ale...vždyť já tě miluji a ty mě!! Jsme dokonalý pár!!" ,,Nemiluji tě!! To si jen ty namlouváš!! Najdi si někoho jiného na otravování! A mě už nech sakra na pokoji!!" Zařval jsem na ní. Ona se na mě jen nenávistně podívala a s ubohým ,,Fajn" odkráčela. Díky bohu, konečně jsem se jí zbavil. Snad už konečně pochopila, že mě má nechat být. Vydal jsem se tedy také na snídani.

Po vyučování

Hermiona

Rozhodla jsem se, že se půjdu po vyučování projít. Odnesla jsem si tedy učebnice do pokoje a převlékla se. Když jsem scházela schody všimla jsem si, že ve společence nikdo není jen nějaký pár sedící vzadu na křesle. Rychle jsem jí prošla a odklopila obraz.

Procházela jsem se kolem Černého jezera a byla zahloubaná do svých myšlenek. Najednou mi však někdo zakryl oči rukama. Hrozně jsem se lekla. ,,Hádej, kdo jsem?" Řekl ten někdo za mými zády. Poznala jsem ho po hlase... ,,Draco!! Nesmíš mě takhle děsit...málem jsem dostala infarkt!" Vykřikla jsem a když mi sundal ruce z očí rychle jsem se na něj otočila. Stál přede mnou a usmíval se od ucha k uchu. ,,Když já musel." Řekl a nasadil nevinný výraz. Já se jen ušklíbla, otočila se a vydala se dál. ,,Počkej!" Doběhl mě. ,,Mohu vás doprovodit, slečno Grangerová?" Zeptal se gentlemansky. ,,Zajisté, pane Malfoyi." Odpověděla jsem. On se jen usmál a nabídl mi své rámě. Já ho s radostí přijala. Takhle jsme dlouhou dobu pokračovali v tichosti. ,,Je to absurdní, že?" Zeptala jsem se najednou. ,,Co?" Podíval se na mě nechápavě. ,,Dva úplně odlišní lidé, kteří se celé roky nenáviděli se teď spolu baví jako staří dobří přátelé." Odpověděla jsem s pohledem zarytým do země. ,,To máš pravdu. Na světě se, ale dějí zázraky. A já jsem opravdu rád, že se právě tenhle zázrak stal." Řekl a zastavil se. ,,Já taky." Odpověděla jsem a upřela pohled do jeho bouřkových očí. Dobrých pár minut jsme proti sobě stáli a jen si navzájem hleděli do očí. Najednou se však začal přibližovat...a pak mě...obejmul. Chvilku jsem jen zaraženě stála, ale pak jsem mu objetí opětovala. Byl to úžasný pocit...stát tam a jen si užívat jeho blízkost a ten pocit bezpečí. Je to vážně zvláštní, že ještě před několika dny jsme byli ta známa dvojka: Grangerová VS. Malfoy, a teď se spolu objímáme a bavíme, jako kdyby to takhle bylo od jakživa. Nikdy bych sama nevěřila, že se za tak krátkou dobu tak moc spřátelíme. Vlastně bych nikdy nevěřila, že se vůbec spřátelíme. Jenže opak se stal pravdou.

Draco

Nevím, co mě to popadlo, ale prostě jsem ji musel obejmout. Po chvilce mě i ona objala, a tak jsme tam jen tak stáli a užívali si ten pocit. Je to vážně zvláštní, že jsme se za tak krátkou dobu tolik spřátelili. Přece jen jsme se dlouho nenáviděli...ikdyž...já jí možná tolik ubližoval jen z donucení otce a ne z nenávisti. Každý den jsem doma slýchával, jak jsou mudlové podřadní a zbyteční a kouzelníci s mudlovským původem jsou póvl. A tak jsem žil v domnění, že tomu tak opravdu je. Chtěl jsem, aby na mě byl otec hrdý, protože pro každého malého kluka je jeho otec vzor. Jenže postupně, jak jsem se stával starším a starším, jsem začal chápat, že to tak není. A pak se to všechno tak rychle seběhlo...to na hřišti...všechny ty pohledy a úsměvy...a nakonec uzavření přátelství. Moje první kamarádka, která má mudlovský původ. Je mi jedno, jestli se to bude otci líbit nebo ne. Je to můj život a on nemá právo ho řídit.

Když jsme se od sebe odtáhli, podívala se na mě a řekla. ,,Měli bychom jít...už je docela pozdě." ,,Jo to bychom měli. A poslyš Hermiono...možná bychom měli jít chvilku po sobě. Né, že bych se za tebe styděl, to vážně ne, ale myslím, že by to byl pro ostatní docela šok, kdybychom tam spolu jen tak nakráčeli." Řekl jsem nervózně s pohledem upřeným do země. ,,Asi máš pravdu. Měli bychom počkat než to někomu řekneme." Odpověděla a pohlédla na mě. ,,Ale rozhodně nechci, aby sis myslela, že se za tebe stydím. To opravdu ne!" Řekl jsem a pohladil jí po tváři. ,,Dobře." Usmála se. ,,Tak já už půjdu..." Řekla a já přikývl. Naposledy se usmála a potom se vydala směrem k hradu. Když jsem jí skoro ztratil z dohledu, strčil jsem si ruce do kapes a pomalu se rozešel za ní.

Tak a je tu KONEČNĚ další kapitola. Hrozně se omlouvám,že tak strašně dlouho nevyšla,ale prostě nebyl čas ani nápady😞😭Všem se moc omlouvám. Snad jste si jí užili❤️☺️

Vaše Karol❤️