✅ „Another Start" | Eddsworld AU

51.) Still smiling

Tord:

Zavolal si mne můj otec. Nervózně jsem hlasitě polkl. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Opatrně jsem se zvednul a šel k němu do kanceláře. Vždy, když si někoho zavolal, nebyly to dobré zprávy či pochvala, ba naopak. Pár vojáků si kvůli otci ke mně stěžovalo. Mohl jsem pouze říct, že i když jsem jeho syn a pravá ruka, nemohu ho přesvědčit či změnit jeho názor. Pouze řeknu:

"Nemůžu s tím nic udělat."

Vkročil jsem do kanceláře. Seděl na svém koženém křesle se zapáleným doutníkem, prohlížel si velkou mapu Londýna. A kdo tam byl s ním? Správně, Nicolette. Dáma, která se stále mile a přitom děsivě usmívá. Už je tu dva týdny a už jsem ji stihl nenávidět. Nelíbilo se mi na ni něco. Vždy, když kolem ní projdu, ucítím nepříjemnou atmosféru. Atmosféru jako z hororu.

Nicolette seděla na jeho pracovním stole a ukazovala na nějakou oblast. Pravděpodobně mluvili o té oblasti. Nějaký plán a já se toho očividně zúčastním.

Odkašlal jsem si a přitáhl jejich pozornost. Zábava může začít....

"Torde, pojď." Poslechl jsem ho a ihned k němu přišel. Nicolette zesedla pryč ze stolu. "Mám pro tebe úkol." Řekl poněkud klidně a ukázal na oblast lesa, tam, kde ukazovala Nicolette. "Vem si sebou dva vojáky, je mi fuk koho. Zjistěte, jestli tam stále stojí stará budova. Bude mít znak je Rudé Armády. Až ji najdeš, dej mi vědět a řekneš mi o jejím stavu. Chápeš?" Stál jsem tam, jako kus ledu.

"Na co sakra chce nějakou budovu? Už tak máme obří základnu, velkou asi jako palác někde v Indii." Pomyslel jsem si a pouze přikývl. Nemohl jsem jinak. Kdybych řekl ne, to by byla dlouhá diskuse....

"Fajn, to jsem rád. Teď běž, musím ještě něco promyslet.... A mimochodem, chci, abys už vyrazil dneska. Teď." Odbyl mě hnusným tónem a já už bez dalších slov odešel. Vzdychnul jsem.

Šel jsem za Paulem a Patrykem. Vybral jsem si je jako své pomocníky. Věřím jim a jsou rebely stejně tak dlouho, jako já. Od prvního setkání jsme přátelé a vím, že oni jsou eso v rukávu.

~ O pár minut později. ~

"Takže mi chceš říct, že jdeme do nějakého lesa?" Řekl otráveně Paul. "Vždyť víš, že já si tam jen tak cigaretu nezapalím!"

"Hele, taky kouřím a nevadí mi, když nebudu mít na maximálně dva dny doutník." Řekl jsem abych ho rychle odbyl. Ale vyšiloval dál a dál, až ho nakonec Paty profackoval. "Děkuju Páťo."

"Neříkej mi prosím Páťo, vždyť víš, jak to nemám moc v lásce. Pat mi zas tak nepije krev." Obrátil jsem oči v sloup. Mít tyhle dva v partě je fakt zážitek na celý život.

"Dobře. Jdeme, berte si věci, co budete potřebovat a ihned vyrazíme. Za třicet minut u hlavního vchodu. Ani o minutu víc." Prohlásil jsem s vážným tónem. "A žádný zapalovač a cigarety!" Vraždil jsem ihned Paula pohledem. Nebyl nadšen, že bude celý den bez cigarety, ale nechci nosit následky toho, že Paul 'znečišťuje prostředí a kvůli jeho nedostatku rakoviny v jeho plicích zapálil les'. Tohle nechci poslouchat od strážců lesa a policie.

Tordův otec (aneb musím vybrat jméno):

"Nechápu, na co chceš starou budovu R. A., stejně bude zničená. Pravděpodobnost, že bude stát je jedna ku dvěstě." Zavrčel jsem na Nicolettu, která se nepřestávala usmívat. "A navíc, máme věznici. Pokud je najdeme, dáme je tam."

"Ach drahý, toto mi poslouží jinak."

"Jak?"

"Ten přívěsek." Vytáhla z kapsy starou kresbu přívěsku. Měsíc a hvězda spolu. "Má moc. A je nebezpečný."

"Jak moc?"

"Může klidně zničit svět, pokud zničíš jednu část. Dobro nemůže být bez zla, stejně tak jako zlo bez dobra. Což mi připomíná jednu věc."

"Jakou zase?!"

"Kniha Andělů a Démonů. Dvě různé knihy. Dobro s zlo. Stejně velké moc."

"A ty mají být jako kde?"

"Pokud budu mít štěstí, budou tu taky." Ta žena je blázen. Nádherný, divoký blázen. A hlavně můj. "Oh! Právě jsem si vzpomněla. Nalezla jsem vlastníka Knihy Andělů. Pojď, ukážu ti ji." Řekla vesele a já ji následoval.

Dlouhá cesta vedla k věznici. Mé věznici kde byli moji vězni. Již z dálky jsen zahlédl někoho svázaného na židli. Myslím, že vím kohi nalezla.

Dívka s blond vlasy a světle modrými konečky byla svázaná a vzpírala se. I přes náhubek řvala. Velmi vytočená dívka. Nicolette nyní vypadala jako plná energie. Cítil jsem to tak z ní.

Nicolette ji sundala prudce náhubek. Dívka nebyla nadšená.

"PUSŤTE MĚ! IHNED!" Řvala.

"Řekni mi, kde je Kniha Andělů." Řekla poněkud klidně Nicolette, stále s úsměvem.

"To raději zemřu...." Zavrčela. Jakmile mě uviděla, doslova se nasrala. Znala mě, jako já ji.

"Však jednou mi to povíš!" Nicolette ji vrazila silnou facku. Rychlostí světla osvobodila dívku z provazů. Než bych řekl švec, Nicolette už ji tahala za vlasy k jedné z cel. Otevřela železné dveře a hodila ji tam jako s kusem hadru. Zamkla a zadívala se na ni přes mříže. "Jednou mi to povíš...." A následně odešla.

A stále se usmívala.

Přišel jsem k ní. Dala ji do cely s Josephem. Zbytek byl raději zticha, jen mě probodávali pohledem. Dívka též.

"Rád tě zase vidím." Řekl jsem.

"To tys mi zabil tátu. Kvůli tobě se vykašlal na mámu. Kvůli tobě je mrtvej! OBA JSTE PARCHANTI!" Řvala na mě hystericky se slzami v očích. Oh, jak 'dojemné'.

Pouze jsem odešel bez dalších slov. Sice na mě furt řvala, ale poslouchat se mi to jako nechce. Ach ti mladí lidé nikdy nezavřou hubu....

Tess tu bude dlouho v cele. A navíc s někým, koho považuje za mrtvého.

[ Mňau. Omlouvám se za to psaní za jiné postavy, já vím, nejde mi to :') ]
~Elisa