✅ „Another Start" | Eddsworld AU

73.) My responsibility

Reider:

"Heather, seznam se, má nová sekretářka Nicolette." Přivedl jsem ji. Usměvavou mladou dámu, hnědé vlasy zamotané do copánky, co se ji houpe na rameni ze strany na stranu a sponkama, co udržují její tenké kadeře mimo oblast očí.

"Velice mě těší..." Už z jejího pohledu v jejich modrých očí jsem věděl, že se ji Nicolette nelíbí. I když její nervózní úsměv to chtěl zakrýt, věděla, že něco není v pořádku. Kdybych ji to řekl, ihned by mi to zakázala, věděla, co by se totiž dál stalo. Překazila by to.

Hlavně po události s Francií.

I když jsem útok nepovolil, Modrá armáda padla a máčila se ve vlastní krvi. V očích mrtvých vojáků, ať už mých či jejich, jsem viděl něco, co bylo opakem respektu ke mně. Nenazval bych tou bitvou vítěznou, jelikož nedopadla, jak původně měla. Zrovna jsem nastoupil a již mě nenávidí. Původně jsem ani nechtěl zajmout tak brzy místo, byl jsem nepřipraven, avšak hrdě jsem tuto šanci vzal do rukou a začal ji vlastnit. Dřív či později by mi patřila tak jako tak. A kvůli tomu, že jsem se toho nevzdal, mě nikdo nerespektuje jako velitele. Leda jako sračku v kanálech.

"I mně, jste krásná, jak vás manžel říkal." Snažila se její nervozitu rozplést lichotkou, moc si tím bohužel nepomohla.

Nedivím se ji. Nicolette je prazvláštní.... Kreatura.

. . . .

"Děkuji, že jsi mi ochoten pomoct Reidere, i když víš, co to stojí. Knihy jsou jeden krok pro tebe, avšak pro mě velký skok!" Rozzářily se ji radostí oči. Sluníčkový úsměv se zvětšil od ucha k uchu. Já jen protočil oči, nevěděl jsem, co k tomu říct. Její plány jsou.... Matoucí. Sám je pořádně nechápu, ale když si zatím pomáháme, nedráždí mě to.

Já ji dám "Amare". Ona mě svobodu.

Kéžbych na tom místě nebyl a neviděl její monstra, co oživila.

. . .

"Ale, ale, ale! Koukejte se, přátelé! Máme tady tatínka velitele! Jak se má tvůj synáček, nu?" Ty její potvory jsem nenáviděl. Více než sebe.

Ta Zlodějka tváří, ta malá s metrovým jazykem, ta byla osina v prdeli. Jako dvanáctiletá na Justina Bobra, či jak se jmenuje.

Vlkodlak, ten si hraje na machra.

Přišitá dvojčata, to je s nimi jako benzín a, zapalovač.

Ten hadrový Pinocchio, ten dělá ze sebe vědmu čarodějnici, dokonce vytvořil i panenku "mě".

A o tu se sbírkou s plechovkama od polévek.... Tu bez komentáře. Čeho se dotkne, to je v plamenech.

Jediný, kdo... Tedy... Co, mi je přijatelný, je ten skoro tří metrový mutant. Ten aspoň sedí venku a hlídá. Je jako pes. Jen slizký, bez zadních noh, plazí se, má tři kukadla a ústa má taky retardovaný.

"Facetaker, nech ho, s kým jedině bude mluvit, jsem já!" Okřikla "ji" Nicolette. I když měla na čele žíly, usmívala se. Bylo to děsivý, strašně, nedivil bych se, kdybych měl z toho noční můry.

"Awww, ty to vždy pokazíš!" I když byla naštvaná, poskakovala si pryč. Nikdy jsem nechápal tuhle... Rodinku.

Posadil jsem se ke kulatému stolku. Bylo to takové... Chudší. Vlastně tenhle celý dům byl chudší. Prkna byla stará, ošoupaná chůzí každého, trámy se jen tak tak držely, některá okna byla prasklá, na některých vůbec sklo nebylo. Závěsy? Neexistovaly, žárovky občas blikly, sem tam se tu projde myší rodinka.