Pod pláštěm mlhy ✔ | ˢⁿᵃʳʳʸ

Kapitola 50. - V tvář největším strachům

,,Harry, Voldemort je pryč. Dávej pozor. Jdeme dovnitř."

,,Výborně," vydechl Brumbál, ačkoliv Harry nechápal, co je na tom výborného. Zvenčí se ozývaly první výkřiky a Harrymu se sevřelo hrdlo. Na kříži ucítil jemnou pobídku Severusovy dlaně a přešel ke stolku, na němž ležel medailon a diadém. ,,Vezmi si meč, chlapče. Nejdříve medailon."

Harry trochu nejistě sevřel rukojeť Godrikova meče a měl pocit, jako by byl zase tím dvanáctiletým vystrašeným chlapcem, co tehdy bojoval s baziliškem v Tajemné komnatě. Zatnul zuby, napřáhnul se a udeřil do medailonku.

Pocítil zděšení, když viděl, že se nic nestalo. ,,To nic, chlapče," uklidňoval ho Brumbál, ačkoliv ho to vyvedlo z míry, ,,diadém. Oslabíme ho a vrátíme se k medailonu." Harry se posunul o kousek dál a udeřil o něco silněji; diadém se rozlomil vejpůl a ozval se hrozivý, hlasitý a bolestivý výkřik. Chlapec si nebyl jistý, jestli vycházel z diadému a nebo zvenčí - neměl ale čas o tom přemýšlet, protože Brumbál mu rychle připomněl, že musí okamžitě zničit medailon.

,,Pokus se použít hadí jazyk. Nějaká špetka v tobě přece jen zbyla. No tak, Harry, najdi ji a otevři medailon. Vím, že to dokážeš," pobízel Harryho. Chlapec se upřeně zadíval na Salazarovu relikvii a snažil se myslet na to, jak zní hadí jazyk. Musel to dokázat. Musel ho zničit.

,,Otevři se. Otevři se. Otevři se! Otevři se!" zařval Harry a z úst mu zazněl syčivý zvuk, který přerušilo hlasité cvaknutí, když se medailon otevřel.

V černém kouři, jenž před Harryho zrakem skryl Brumbála i Severuse, se objevila Voldemortova hlava a na jeho hadí tváři se zračil úšklebek. ,,Nemáš šanci mě porazit, Harry Pottere," zasyčel jako had, ale hadím jazykem nemluvil, ,,cožpak to stále nechápeš? Opravdu jsi tak hloupý? Severus o tomhle všem věděl, Harry... je to můj nejvěrnější služebník a dnes večer mi tě přivede. Před zraky ostatních ukáže, jakým věrným smrtijedem je. Přivede mi tě... Všechno to byla lež... Lhal ti, Harry, nemá tě rád... chce být odměněn a já mu vyhovím hned poté, co tě dnes v noci zabiju..."

,,Harry, neposlouchej ho! Jsou to lži! Znič ten medailon! Použij meč!" Brumbálův hlas jako by se ozýval z velké dálky. Harry ho skoro ani neslyšel. Jen tupě zíral na Voldemortovu tvář a naslouchal slovům, která se mu zabodávala do srdce jako tisíce ostrých jehliček. Tolik se jich bál... bál se, že je to všechno pravda...

,,Harry, prosím! Já vím, že to dokážeš! Musíš ten medailon zničit! Nenech ho, aby tě ovládnul!" Ten hlas, který tolik miloval... Harry rychle zamrkal a jako by zase našel pevnou půdu pod nohama. Byl to Severus, Severus na něj mluvil. Věří mu. Nesmí ho zklamat.

Voldemort se mu hlasitě smál, jenže stačilo jedno prudké udeření do medailonku, a byl pryč. Chlapec klesl na kolena a upustil meč na podlahu vedle sebe. Cítil, jak ho objímají pevné paže a jak se tiskne k mužské hrudi, v níž splašeně bije srdce.

,,Dokázal jsi to," zašeptal Severus Harrymu do ucha a pevněji ho k sobě přitiskl, ,,už je to pryč, neboj se. Jsem tu s tebou."

,,Severusi?" zamumlal tichým hlasem Harry.

,,Ano?"

,,Neopustíš mě, že ne?"

,,Samozřejmě, že neopustím. Slibuju."

•👨‍❤️‍👨•

Když Ron s Hermionou vběhli do Malfoy manoru, panoval tam zmatek. Členové řádu odzbrojovali a omračovali těch pár smrtijedů, kteří v domě zůstali. Dívka zašeptala šikovné kouzlo, jež jim mělo napovědět, ve které části domu je magie nejtemnější.

Sklep.

Ron se otřásl při pomyšlení na pavouky, ale rozhodl se překonat svůj strach a rozsvítil svou hůlku. Šel jako první, a tak chytil Hermionu za ruku a pevně ji stiskl.

Dívali se všude kolem, ale byly tu jen prázdné vězeňské cely. Hermiona se otřásla a vtom ji Ron upozornil na velkou truhlu na konci chodby. Rozeběhli se tam a když stáli blíž, s obavami ji pozorovali. Nevěděli, co je čeká.

,,Stůj za mnou," přikázal Hermioně Ron a odhodlaně napřáhl hůlku, ,,otevřu to. Alohomora!"

Chvíli se nedělo nic a když se chtěl Ron na svou kamarádku otočit, náhle se s cvaknutím zámek otevřel a před zrzkem se objevil velikánský pavouk.

Ale ne. Stalo se něco zvláštního. Zablikal a zmizel. Zase se objevil. A zase zmizel. A pak Ron uviděl něco stokrát horšího.

Před ním ležela Hermiona nejspíše ve vlastní kaluži krve a cukala sebou. Slzy jí stékaly po tvářích a křičela bolestí. Mezi výkřiky zaslechl prosby, aby ji už konečně zabili.

Nedokázal dělat vůbec nic. Jen se na ni s vyděšenýma očima a se zoufalým pocitem, ze jí nemůže pomoct, díval.

,,Rone... Rone, pomoz... mi," prosila i jeho a upírala na něj své nádherné čokoládové oči, jež v tuto chvíli byly plné bolesti.

,,Jak...?" vydechl Ron a cítil, jak se mu třesou ruce i nohy. Co měl sakra dělat? Jak jí měl pomoct?

,,Rone, je to jen bubák! Znič ho!" křičela na něj pravá Hermiona, která od zrzka byla odříznuta. Dělila je od sebe neviditelná bariéra a dívka si nebyla jistá, jestli ji slyší. ,,Rone, prosím! Musíš ho zničit!"

,,Zabij mě... zabij mě!" ječela Hermiona a prosila Rona o smrt.

,,Nemůžu tě zabít! Nechápeš to? Já tě miluju, Hermiono!" křičel nazpět a teď se i jemu začaly po tvářích kutálet slzy. Klesl na kolena a byl ze sebe tak moc zklamaný, že jí nedokáže pomoct.

,,Rone!" řvala na něj pravá Hermiona jako smyslů zbavená. ,,Je to lež! Tohle není doopravdy! Je to jen bubák! Znič ho! Znič ho, prosím! Miluju tě!"

Miluju tě... je to bubák... bubák, bubák, bubák... problesklo Ronovi hlavou a on najednou naprosto bezmyšlenkovitě sebral svou hůlku. Jako by se mu projasnila mysl. Namířil ji na Hermionu, která umírala, a představil si ji v kostýmu domácího skřítka. ,,Riddikulus!" vykřikl a k jeho úlevě bubák zmizel. Truhla zůstala otevřená a on z ní vytáhl malý zlatý pohárek.

,,Rone!" vykřikla Hermiona a rozeběhla se k němu, když bariéra mezi nimi konečně zmizela. Padla mu kolem krku a dlouze a hluboce ho políbila, což jí zrzek víc než ochotně oplatil.

,,Miluju tě, Hermiono," zašeptal jí a ona se usmála.

,,Já tebe taky," vydechla s úsměvem.

,,Musíme ten krám zničit," pobídl ji a ona přikývla. Rozvázala váček a opatrně vytáhla baziliškův zub, který zabodla do pohárku. Vystříkla z něj černá tekutina a sklepení naplnil ohlušující řev.

•••

Tuhle kapitolu mám fakt ráda:D💜
Tak už zbývá jen zničit Naginiho, a konečně tu máme i Romione!:3
A co se týče toho hadího jazyka, já si prostě myslím, že kdyby se Harry snažil, určitě by něco říct dokázal:D
Snad se vám kapitola líbila^^
-Mil🐢