Shingeki no kyojin - Křídla Svobody

1.

,,Lichváři." špitla jsem a otočila se čelem ke třem mužům, kteří přišli do našeho domu pro další peníze.

,,Už jsme vám ale zaplatili všechny dluhy!" ohradila se má matka, třesoucí se u vchodových dveří.

,,Stále nám dlužíte spoustu peněz." pronesl jeden z nich povýšeneckým tónem.
,,M-my ale nic nemáme." začala slzet.

,,Ty krávo jedna! Nedělej z nás idioty!" rozeřval se jeden z mužů, vzal mou matku pod krkem a vyzvedl ji.
Bylo vidět, že se dusí.

Bála se, viděla jsem jí to na očích.
Celou tu dobu jsem se třásla. Mé zlatavé oči hořely hněvem, dlouhé černé vlasy mi spadaly do obličeje a ruce se třásly nedočkavostí.

*Nikdo nebude mé mamince ubližovat.* rozeběhla jsem se proti zvířeti, které právě škrtilo matku a zakousla se do jeho ruky, ze které začal stékat pramínek krve.
Pustil ji a rukou, kterou jsem držela svými zuby máchl tak, že mě odhodil do rohu bytu.

,,Muži..." hlas se mi zlomil ,,Lichváři... Nemáte právo nazývat se muži! Jste příšery! Zvěř, která je hodna zabití!" pronesla jsem vcelku klidným a tichým hlasem.

Vstala jsem v tu chvíli, kdy se proti mě rychlým krokem rozešel holohlavý, dva metry vysoký ,,muž". Utekla jsem k dřevěnému stolu, kde jsme ještě před chvílí s matkou loupali brambory.

*Kde je? Náš hrdina.* problesklo mi hlavou. ,,Určitě příjde."

,,He?! Už drž hubu!" natáhl se po mě z druhé strany stolu.
Neváhala jsem a urychleně vzala nožík, který tam byl právě na loupání brambor. Čepel nože projela útočníkovou dlaní a zastavila se o dřevěný stůl, do kterého se zaryla. Začal křičet, jak malé dítě, co dostalo poprvé na zadek.

,,Peníze jste dostali. To vám pane šplouchá na vaší holou hlavu? Když maminka řekla, že vám všechny dluhy zaplatila, tak vám je taky zaplatila. Je to tak a né jinak." vlasy mi spadaly do obličeje a na ústech mi hrál lehký úsměv.
,,Ty malá svině!" rozmáchl svou druhou ruku, kterou jsem jako tu předchozí přišpendlila ke stolu.
Jeho křik musel být slyšet po celém území Trost a jeho dva parťáci jen nečinně koukali a třásli se, bylo vidět, že jim strach nedovolí zaútočit.
,,Holohlavý pane, měl by jste už jít." můj dětský hlas byl děsivější než kdy před tím. ,,Nechcete přeci aby se vám něco stalo, že?" ještě chvíli jsem držela oba dva nože, dokavaď nebylo vidět, jak si onen pán dělá ještě větší rány na rukách tím, že se snažil své ruce vytrhnout ze spárů čepele.

,,Snad se znova uvidíme." zamávala jsem jim, když se hromadně dali na úprk.

,,Maminko jsi v pořádku?" hned jak jsem zavřela dveře jsem k ní přiběhla. Rozkašlala se.
,,Chiko víš co jsi teď udělala?" pohlédla na mě zmateně, zatímco jsem jí pomáhala vstát.
,,Nepřišel nás zachránit hrdina, tak jsem mu protentokrát pomohla já." vysvětlila jsem, zatímco jsem šla umýt nože od krve.
Když nože byly umyté, začala jsem spolu s mamkou doloupávat brambory. Nerozhodí nás přece skupinka lichvářů, kteří nenumí slušnému chování.

,,Určitě příjde jindy." stále jsem věřila, že nás hrdina zachrání.

Píše se rok 804.
Den, kdy Chiko Freiheit dovršila svých šesti let.