Kristophere?! ... Neusínej! Mysli na něco krásného.~ Rozumíš?! ~ Co jsem ti říkala?! ~ Krisi!!!" snažila jsem se ho udržet při smyslech.
~°~°~
,,Krisi?" můj dětský hlas zazněl přes celou světnici.
,,Ano?" přiběhl ke mě Kris.
,,Pomůžeš mi prosím?" natáhla jsem svou zkrvavenou ruku.
Kristopher rázem zbělal.
Nejdříve zezelenal, poté zčervenal a nakonec zmodral.
,,Omylem jsem se sekla sekerou." zasmála jsem se s úmyslem zlehčit situaci. - Bohužel bezúspěšně.
Poslední jeho slova byla ,,Krev." zasípal a švihl sebou o zem.
*Vážně mu vadí větší množství krve?*
Od té doby Kris omdléval vcelku často. ~ Nejdříve můj zlomený nos, poté jsem se znova sekla do dlaně, rozbité obličeje kluků co se s námi prali, natržený ret a nakonec zabíjačka prasete od sousedů.
Čím více se dělo věcí, tím více se Kris panicky bál krve.
~°~°~
Myslela jsem, že po napadení hradeb Kolosálním titánem, se jeho fóbie z krve vytratila, ale jak je vidět, zase skolaboval.
,,Krisi!!!" nenapadlo mě nic lepšího, než vzít svou sňůru od kalhot a pořádně mu tím zaškrtit ruku.
,,Ať chceš nebo ne, prostě vstávej!" zakřičela jsem s následným vypálením své pěsti do jeho tváře.
,,Sakra vstávej!" zacloumala jsem s ním.
*Musí o doktorovi.*
Vzala jsem ho za obě dvě ruce a táhla ho za svými zády.
,,Kdyby jsi nebyl tak těžký... Prometu tě chroštím." povzdychla jsem si.
~Stále bez odezvy.
,,Kristophere Huntere, vstávej!!!" po půli cesty jsem se na okamžik zastavila, abych znova nabrala dech a mé plíce se vrátily tam, kam mají.
Natáhla jsem si kalhoty, které mi ustavičně padaly.
*Není čas... ~Nebyl dříve, není ani teď. Není čas si tady stěžovat.* hluboce jsem se nadechla a vyrazila směr pan doktor Arzt.
,,Dobré ráno!~" vtrhla jsem mu do ošetřovny s vykopnutím dveří.
Mé ruce byly zaneprázněné držením Krise.
,,Spíše dobré odpoledne." konstatoval.
,,On... On... ~ pomůžete mu prosím?" položila jsem Kristophera na operační stůl.
,,Nemohl to dojít sám?"
,,Skolaboval."
,,To ztratil tolik krve?"
,,Ne, jen mu jaksi krev nedělá moc dobře.~"
,,Tak to ti musí kolabovat dost často. ~Chudák tvůj přítel." ironicky se zasmál.
Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila to, co mi řekl.
,,Proč by měl kolabovat? A navíc... Je to má rodina~ Starší bráška." usmála jsem se jako sluníčko na hnoji.
,,Když jsi tady byla naposledy s protrhnutým ušním bubínkem, nemohl jsem si nevšimnout, kolik jizev máš na těle." odhrnul Krisův rukáv a podíval se.
,,Jste nějak všímavý pane doktore." sedla jsem si na židli.
,,To já vždy." neodpustil si úchylnou poznámku s úchylným zasmáním.
,,Hotovo.~" po chvíli ticha a několika zakrvácenými kapesníky byla konečně jeho práce hotova.
Zašil a vydezinfikoval mu ránu od protrhnuté dlaně nožem.
Když jsem přemýšlela nad tím, proč se to vlastně stalo, zaplavila mě vlna hněvu.
Hněv, který směřoval na jednu jedinou osobu a to na mě.
Čas nelze vrátit.
Činy nejdou zapomenout ani omluvit.
Jediné co teď mohu je pomáhat, aby můj čin byl zmírněn.
,,Kristophere, připrav se."
Koukajíc z okna jsem přemýšlela, do bude dál.
~Budoucnost jsem si představovala jinou.
Nebyl tam Kristopher s probodnutou dlaní, já bez prasknutého ušního bubínku či maminka a tatínek v nebi...~
~Koukat do budoucnosti je stejné, jako se snažit dohlédnout nakonec mlhy. ~Bezvýznamné.~
ČTEŠ
Shingeki no kyojin - Křídla Svobody
Fanfic,,Je jedno v jak velikých nesnázích jste, hrdina vás nikdy nezachrání." vstala jsem ze země a vyzvedla onu naději, která nám měla dát možnost dále žít. Tato Fan-Fikce je vyprávěna mladou Chiko Freiheit, která ve stejný den ztratila domov a rodinu. ...
