Shingeki no kyojin - Křídla Svobody

13.

,,Hodit po mě větší balvan?" začal se smát ,,Ale notak sestřičko~ já vím, že ty jsi ten kámen po mě hodila nedorozuměním."

,,Nikdy neublížím člověku bezdůvodně." pevně jsem sevřela lžíci, kterou jsem měla v ruce. ~ ,,Tak jako ty pro mě nejsi bratr, tak já nejsem sestra."

,,Ale notak... Nemůžeš mi stále přisuzovat otcovu smrt." slyšela jsem v jeho hlase smích.

~°~°~
,,Bjásko? ~Bjásko půjdeme si hját?" přiběhla jsem, jako třílettá holčička ke svému bráškovi, který zrovna pletl z vrbových proutků košík.

,,No samozřejmě. " s úsměvem zanechal pletení a rozeběhl se proti mě.
Chytil mě do náruče a zatočil se se mnou.
,,Bjásko jsi můj hjdina." zasmála jsem se, když mě položil na zem.
,,A ty jsi má princezna." podal mi mou ze slámy umotanou princeznu Eleanor.
~ Byly to nádherně prožité chvíle se svým bráškou Ryōtou.
~°~°~

,,Smrt otce byla pouhá náhoda." konstatovala jsem. ,,Nešťastná náhoda."

~°~°~
,,Je nám to líto paní Freiheitová..." odmlčel se otcův nejlepší přítel. ,,Váš muž je bohužel..." nadechl se ,,Zavalil ho obrovský strom. Nemohli jsme nic dělat." zahleděl se do země.

Viděla jsem, jak maminka okamžitě zbělala a začala se třást.
Byl to den, kdy jsme přišli o skvělého tátu.

,,To není možné. Petr se vrátí. Vrátí se ~" vytřeštila oči, ze kterých se začali drát na povrch slzy.

Ještě ten večer jsem já, matka a Ryōta seděli u stolu a čekali na otce s večeří.

,,Mami... On nepříjde." řekl bratr.
,,Co to povídáš?!" začala hystericky křičet matka. ,,Petr ~ Petr..." rozbrečela se.

,,Kouká na nás. Podívej!" přiskočila jsem k oknu a podívala se na nebe plné hvězd.
~ V tu dobu jsem byla strašný optimista.
,,Nikdy nás neopustí, že bráško?" silně jsem stiskla jeho ruku.
~°~°~

,,Jde mi o to, že ve stejný rok, co umřel otec, jsi nás opustil a šel jsi na vojenský výcvik! V tu chvíli, kdy byla maminka psychicky na dně..." bezemočně jsem se Ryōtovi podívala do očí.

~°~°~
,,Chiko?" přišel ke mě bráška s batohem. ,,Postaráš se o maminku, viď?" usmál se.

,,Samozřejmě! ... ~ Ty někam jdeš?" zaskočil mě.
,,Ano..." odmlčel se ,,Ale neboj, budu na tebe myslet."
~ ,,Dávej na sebe pozor... má princezno." dal mi pusu na čelo a odešel.

,,Já chci jít ale s tebou bráško." stekla mi jedna jediná slza po tváři.
~ V ten den jsem měla slavit svých pět let.
~°~°~

*Kdy jsem vlastně naposledy své narozeniny slavila?*

,,Ale notak... Oba dva víme, že to nebylo možné." díval se na mě svýma modrýma očima.
,,Proč jsi tedy odešel? ~ Vlastně já to nechci slyšet. Jsi pro mě cizí člověk." zarputile jsem si trvala na svém.

~ Tvrdohlavost jsem zdědila po matce.
,,No uvidíme, zda změníš pohled na celou záležitost." znova se usmál.
~ Ryōta zdědil nekonečný optimismus po otci.

,,Mizivá šance." úsměv jsem opětovala a čekala, kdy se vydá strategicky pryč. ~ stalo se to téměř hned.

,,Ehm..." po delší tiché hodince, kdy nikdo ani nepípl jsem se rozhodla rozproudit konverzaci.
~ Bohužel vhodně zvolená slova se jaksi nedostavila a tak nás všechny zachránila Aiko.

,,Mám podobného bráchu, akorát že ten můj je větší idiot." zašklebila se Aiko. ,,No a co vaše rodina? ~ Taky máte sourozence na uškrcení?" musela jsem se zasmát na tím, jak se zhostila trapné situace a proměnila jí ve velice zajímavou debatu, která pokračovala do té doby, dokavaď jsme se neodebrali do svých kasáren.