Shingeki no kyojin - Křídla Svobody

6.

*Vážně mi chce vlepit facku?* vytřeštila jsem oči.

*Facku za facku, oko za oko.*
,,No a jelikož na vás pane nedošáhnu, nebudu vám to moct oplatit." očima plnýma ohněm jsem pohlédla k zemi.

*Plesk~* jedna rána mi přistála na uchu a tváři z levé strany. Štěstí bylo, že mě stále držel za ruku. Kdyby tak nebylo, myslím, že bych spadla na zem.
V puse jsem cítila větší množství slin a po krku mi tekla kapka... potu?

*Chápu, že lidé se bojí a také chápu, že mají hlad. Nemusejí ale nikoho kvůli tomu mlátit.*

,,Dobrá příležitost na získání zkušeností." špitla jsem, svou chycenou ruku s tou jeho jsem otočila tak, abych jeho tělo měla za zády. Jediné co poté chybělo bylo ho dostat k zemi, což se také během několika sekund podařilo přehozením přes má záda a následným skroucením jeho ruky.

,,Takže ona by se takhle dala i zlomit?" jeho zkroucenou ruku jsem více zkroutila, načež ten zmetek začal víc a víc křičet.
,,Pusť mě ty malá děvko!" zakřičel znova.
,,Promiňte pane, ale neslyším vás." najednu stranu to byla i pravda, na levou stranu ucha jsem neslyšela a z úst mi teklo větší množství krve, která dalo by se říct, že nechtěně kapala na spacifikovaného muže.

Jazyk jsem skoro necítila a na levé ucho jsem neslyšela. *Stálo mi to za to?*

Hned když k nám doběhla městská hlídka, odtrhla mě od ležícího muže.

,,Sakra co to děláte?! Pusťte mě!" chytil mě jeden z vojáků za rameno, s informací, že teď půjdu s nimi.
*Takže nakonec budu mít problémy já? Kde je spravedlnost? - Oh, já zapoměla... Žádná není.*

,,Nedělej to horší než to je." řekl rázným hlasem ten, co mě držel. Kdybych ho měla popsat, řekla bych, že je vysportovaného a vysokého vzrůstu s velmi bledou pletí.
,,Ale-ale já nic neprovedla! Bránila jsem jídlo! Jen jsem bránila jídlo!" začala jsem plivat krev. Dusila jsem se svou vlastní krví.

,,Omlouváme se pane Achterberku! To jídlo si samozřejmně vemte." uviděla jsem, jak druhý muž městské hlídky podává pytel brambor tomu parchantovi.
,,To myslíte vážně?! Vždyť to jídlo mělo být pro všechny!!!" rozkřičela jsem se a snažila se dostat z jeho sevření. Bohužel bezúspěšně.

Když jsme zabočili za roh, onen muž mě pustil ,,Musíme s tebou zajít k doktorovi, nevypadá to s tebou dobře." šáhl mi k levému uchu a na pusu.
,,Vy to takhle necháte?!" znova jsem zvýšila hlas.
,,Je to hodně vážená osoba... Nesmíme si dovolit ji jakkoliv naštvat." konstatoval.
,,C-cože?! Jen kvůli tomu? Vždyť... Vždyť je to nesmysl! To jídlo je pro všechny! A né pro jedno tlusté prase!" zbylá krev ve mě začala vřít.

,,To pochopíš až dospěješ." řekl s klidným hlasem, chytil mě za ruku a dovedl na ošetřovnu, kde jsem se seznámila s doktorem Arztem.
*Až dospěju? Jak moc ještě budu muset vyspět?*

,,Noo nevypadá to vůbec dobře Chiko Freiheit." začal mi koukat do ucha.
*Brekeke.* ,,V této době nevypadá nic dobře pane Arzte." řekla jsem.

,,No, u vás by to bylo dobré, jenomže když vás pan Achterberk udeřil, tak vám poškodil ušní bubínek natolik, že je pro vás nemožné, aby vaše tělo ho znova uzdravilo. Zkráceně... jste ohluchla na levé ucho." podíval se do svých papírů. ,,Jinak jazyk je v pořádku, jen jste si kus odchlípla, ale to jsme vám zašili." dopověděl.
,,A to znamená?" zeptala jsem se. 

,,Chiko!!" vtrhl do ordinace Kristopher.
,,Ehm.. Krisi?" nevinně jsem se zasmála a snažila se spolu se židlí dostat co nejdále od něj.
,,Co to ksakru děláš?! Jsi v pořádku?" rozkřičel se Kris a přiletěl ke mě.
,,Neměl by jsi spíše nadávat panu Achterberku místo mě?" ironicky jsem se zeptala.
,,On si nezačal!" dal svou ruku v pěst a jemně mě udeřil do hlavy.

,,Dávejte na sebe po-" chtěl něco pan doktor Arzt říct, jenomže ho Kristopher hned přerušil vřískáním, kterým se snažil mi vynadat a zároveň dát najevo, že se o mě bojí.

Píše se rok 812.
Rok, kdy Chiko Freiheit dovršila svých čtrnácti let a stala se polohluchou, vyspělejší mladou dívkou.