Shingeki no kyojin - Křídla Svobody

3.

,,Mami?!" začala jsem křičet.
,,Mami?! Mami?! Pojď se mnou!" natahovala jsem ruce směrem k matce, která se nemohla dostat na stejnou loď, jako já.

*Mohu být jakkoliv silná, ale když mám být odloučena od matky, je to konečná.*

,,Mami!!!" spustily se mi slzy, které, vystřídalo zděšení.

Poprvé v životě jsem spatřila titána. Byl vysoký více než zeď Maria, do které jednoduše kopnul.

Obrovské kusy kamenů se rozletěly na okres Trost.
Nejen, že balvany zničily celé město, ale také poničily hradbu natolik, že kus zdi se jednoduše zřítil.

Vznikla panika.
Lidé začali křičet ještě více než před tím. Skákali bezhlavě do řeky. Bezdůvodně se začali prát s policií.

Křik a utíkání co nejdál od zbořené zdi se mi v tu dobu jevilo tak pomalu. Řev lidí jsem slyšela, jako kdybych měla hlavu pod vodou a jaké koliv pohyby jsem viděla deset-krát pomaleji.

Pohlédla jsem na zeď Maria, kde byla vidět hlava titána. Nejdříve se okolo něj objevilo veliké množství páry a nakonec zmizel.

Dusot otřásal zemí. Lidé se přestaly hýbat a soustředili se na otřesy, které se přibližovaly.

,,Titáni!" znova začali lidé křičet, zatímco se jedna z lodí, na které jsem byla, rozjela za hradby Rose.

,,To ne!!! Maminka! Zastavte!" nakláněla jsem se z lodi, dokavaď mě jeden z mužů nechytil a nedržel co nejdál od okraje lodi.
,,Ma~" hlas se mi zlomil ve chvíli, když jsem spatřila minimálně deset titánů, kteří přišli či přiběhli k lidem.

Začali je jíst.
Některým před pozřením zlomily vazy, ale někteří to štěstí neměli. Byli snězeni zaživa.
,,Pusťte ji." zažadonila jsem, když jsem uviděla, jak jeden z titánů zvedá mou matku.

Byli jsme dostatečně daleko, aby nás titáni nemohli chytit, ale také dostatečně blízko, abych viděla, jak jeden z titánů trhá mou matku nakusy.

,,To je jen zlý sen. Notak Chiko, prober se!" chytila jsem se za hlavu.
,,Jen zlý sen. Jen zlý sen." opakovala jsem si, dokavaď jsme nezastavili u přístavu za hradbou Rose.

,,Co se teď bude dít?" jako tělo bez duše jsem zamířila ke starému kostelu, kde nebylo živého člověka.

*~♪Cink♪~* z ničeho nic se mi uvolnil z krku přívěsek, který mi ještě stihl dát táta společně s matkou. Byl to fialový kamínek, obvázán koženými sňůrkami.
Vybavila se mi vzpomínka.
~°~°~
,,Všechno nejlepší k tvým narozeninám, zlato." objali mě rodiče a na krk mi přivázali onen fialový kamínek.
Byla jsem z něj nadšená. Tak nadšená, že jsem rychle utekla natrhat oboum dvoum květiny, jako důkaz vděčnosti.
~°~°~
,,Proč se mi to vybavilo zrovna teď?" sebrala jsem si kamínek ze země a znova si ho přivázala na krk, zatímco se mi kutálely po tvářích veliké slzy.

V jednu chvíli jsem byla vyčerpaná na těle i na duši. Chtěla jsem si sednout na schody, které vedly do kostela a navždy usnout.

Než jsem se ale stihla posadit, uslyšela jsem své jméno.
,,Ch-chiko?" známý hlas se ke mě přiblížil a chytil mě za ramena.
,,Kristophere?" objala jsem ho co nejpevněji jsem mohla.

,,Kde máš matku?" rozhlédl se všude okolo.
Místo pořádné odpovědi jsem ale jen záporně zakroutila hlavou.

,,Není!" zasmála jsem se.
,,Proč jsem vždy věřila, že hrdina existuje?!" mé oči zaplavila bezmoc.

,,Hrdina nepříjde! Je jedno, v jak velkých problémech jste, nikdy nepříjde!"

,,Maminko, omlouvám se."