Shingeki no kyojin - Křídla Svobody

5.

,,Chiko!!! Pojď si odpočinout!" volal na mě Kristopher, zatímco já běhala okružní trasu okolo kostela a skladu.

,,Nesmíš se tolik namáhat!" přidupal ke mě, když jsem měla v plánu běžet desáté kolo.
,,Jsi blázen?! Od rána pomáháš na polích sázet zeleninu a večer, když máš odpočívat, tak ty místo toho cvičíš svou fyzickou kondici!" vrazil mi do ruky krajíc chleba a rajče.

,,Děkuji ti Krisi." s chutí jsem se zakousla do uzrátého rajčete a sedla si na schody u již známého kostela.
,,Příští rok." znova jsem se zakousla. ,,Se přihlásím." konstatovala jsem s plnou pusou.

,,Nechceš si to rozmyslet?" pohlédl na mě s lítostí v očích. ,,Mohla by jsi bydlet s náma! Teď bude ve městě mnoho práce, když konečně po třech letech byl okres Trost znovu dobyt."

,,Nesnažím se fyzicky i psychicky dospět, abych pak žila poklidný život za zdí a čekala, kdy se to stane znova." rozhodně jsem se na něj podívala, zatímco on si dlouze povzdechl.

~°~°~
,,Krisi? Smím si z tebe udělat pokusného králíka?" nevinně jsem se usmála.
,,Jdi si nějakého zajíce do lesa chytit, ne?" odfrkl.
,,Jenomže u něj bude těžké mu vykloubit rameno."
,,Cože?!" skoro až zasípal ,,To by jsi byla schopna?".
,,Jen bych potřebovala si ověřit mou vydedukovanou teorii." zasmála jsem se.
,,Ale-ale. Chiko víš, že když mě zabiješ, tak si budeš povídat ledatak sama se sebou?"
,,Kdybych to nevěděla, neměla bych v úmyslu dávat pozor." usmála jsem se, jako sluníčko na hnoji a natáhla k němu ruku, že si s ním potřesu.
Moje gesto nebylo odmítnuto, a tak jsem místo potřesení se otočila a jeho ruku mu ochopila tak, že jsem ji přetočila přes své rameno a celé jeho tělo přehodila přes své záda.
,,Fíha! To bylo super!" zazářila jsem a pomohla mu vstát. ,,Jsi v pohodě?"
,,Myslím, že jsem v pořádku?"
,,Zkusíme to ještě?!"
,,Já ti nevím..."
,,Ale notak, bude sranda." pokrčila jsem se v kolenech a tak si zajistila těžiště.
,,Jsem v tvých rukách." natáhl proti mě své ruce.

Místo toho, abych mu dokonala zkrotila ruku a povalila ho na zem, tak jsem slítla jako první hrudníkem napřed a za mnou si to valil Kristopher.
,,Jsi těžký..." vydechla jsem a čekala, kdy se ze mě odsaje.
Na tuto situaci a mnoho dalších bych použila ,,Poprvé a naposledy." od té doby se mi nepodařilo ani jednou Kristophera dostat na zem, aniž bych nespadla jako první.
~°~°~

,,Co to ty tlusté prase kradeš?!" rozkřikl se jeden z davu.
,,Já nekradu! Co si to ty nadutý paragrafe dovoluješ?! Ty brambory jsem si vypěstoval! Jsou moje!" plešatý, prostorově výrazný muž se začal bránit.
,,Jsou všech! Musíme se dělit!"
Myslela jsem v tu dobu, že mi prasknou ušní bubínky, ačkoliv jsem od nich byla minimálně pět metrů.

Vážně vůbec chci nasazovat životy pro takové lidi?
Byli by schopni svůj život odevzdat, pro blaho lidu?

*Nikdy nesmím očekávat, že to co jsem schopna obětovat já, budou schopni obětovat i oni!* nadechla jsem se, zakroutila hlavou na náznak nesouhlasu a ironicky se ušklíbla.
,,Když jste si to tak hezky hlasitě vysvětlili, bylo by dobré kdyby jste vy pane ty brambory vrátil a vyčkal na policii, která rozděluje denní příjem." na rtech mi hrál dětský úsměv.
,,A ty jsi jako co?" opovrženě se podíval.
,,Spíše kdo pane. Jmenuji se Chiko Fureheit."
*Být dospělý znamená přihlížet, když se něco děje a nepomoct? Není to náhodou slabost? Uvědomění strachu z toho, že mohou být zraněni? Tak proč dávají větší váhu slovům, co vypustí z úst dospělý?*

,,A co si to ty spratku dovoluješ? Nikdo tě neučil respektu ke starším lidem? Když tě to nenaučil tvůj fotr ani matka, tak tě to naučím já..." upustil pytel s pár bramborama, s následným chycením mé ruky a napřáhnutí té jeho druhé ruky.
*Vážně mi chce vlepit facku?*

Píše se rok 812.
Rok, kdy Chiko Freiheit dovršila svých čtrnácti let.

// Zdravím...
Jak už jste si jistě všimli, do příběhu vsunuji text, který je ohraničen těmito znaky ~°~°~, jedná se o pohlédnutí do minulosti a hlavně se jedná o vzpomínky mladé Chiko.
Doufám, že se Vám příběh zatím líbí. ^^