Návrat domů

1. kapitola - Další zastávka v mém už tak podělaném životě!

Není možné zapomenout na člověka, kterého opravdu milujeme.

„Tak co? Připraven?"

„Ani zdaleka ne!"

„Ale no ták. Bude to príma, uvidíš."

„To se ti řekne, Felixi!"

„Přece se budeš každý večer vracet sem, tak na co ty stresy?" zasmál se můj kamarád. Ale já se k úsměvu moc neměl. Tohle bude jedna velká tragédie. Už vidím ty scénáře! Brumbál se zase bude usmívat jako sluníčko a McGonagallová se určitě srdceryvně rozpláče. Kde že ten její zlatý hoch celých šest let byl?

„Ach jo!" Proč já?

„Uvolni se a nech to tak, jak to je." Postavil se za mě a podíval se do zrcadla na náš společný odraz. Opravdu jsem se změnil. Už nejsem ten sedmnáctiletý chlapec s vrabčím hnízdem na hlavě. Nyní mám po lopatky dlouhé vlasy a tím, jak jsou těžké, se samy narovnaly. Přes čelo nosím tmavě zelený šátek přesně v barvě mých očí, aby zakrýval tu odpornou jizvu. Černé kalhoty z dračí kůže mám těsně upnuté kolem svalnatých nohou. Přece jenom při tom lítání sem a tam jsem zůstal v kondici, a to jsem ani nemusel hrát famfrpál. Pak košile v barvě šátku. Jednou někdo řekl, že mi zelená sluší. Prý se mi hodí k očím... Ale to není ten důvod proč zrovna tahle barva, ale to je teď vedlejší. Pak mám na sobě svůj nejoblíbenější černý plášť lemovaný stříbrným saténem se sponou uprostřed. Samozřejmě ve tvaru hada. A taky malým detailem, který už nehyzdí můj perfektní vzhled, jsou brýle, které jsem před rokem odložil. Přece mi mistr lektvarů neříkají jen tak ze srandy!

A každý si určitě všimne i náušnice v mém levém uchu. A není na ní nic jiného než krásný stříbrný had s očima z onyxu.

„Vypadáš opravdu úžasně," zavrněl mi Felix do ucha a lehce mě na něj políbil.

„Felixi! Co když přijde Silas a uvidí tě?"

„Ale no tak! Přece by ses nečertil kvůli jednomu polibku!"

„To ne... Ale nechci, abyste se kvůli mně pohádali... Zase!"

„Neboj..." znovu zapředl, až mi z toho vstaly chloupky na zátylku. „Ale provokovat tě nebudu, když nechceš," zasmál se a odstoupil.

„Večer se zase uvidíme..."

„A co..."

„Už spí, nějak ho ty odpolední lekce zmohly."

„Řekni mu, že ho mám rád a večer za ním přijdu, ano?"

„Že jsi to ty tak ano, řeknu mu to." Vykouzlil jeden z těch svých kouzelných úsměvů, a pak mi podal letax.

„Příjemnou cestu," řekl a ještě jednou mě políbil na líčko. Cítil jsem, jak se mírně červenám a to ho donutilo začít se smát. Protočil jsem oči a raději se vydal na cestu.

„Bradavice, Brumbálova pracovna!" vykřikl jsem a hned jsem ucítil to odporné škubnutí a jen jsem čekal, až mě to tak jako vždy vykopne ven.

A bylo to přesně, jak jsem říkal až na to, že když jsem vypadl z krbu, někoho jsem nejspíš vzal s sebou.

„Pardon," začal jsem se hned zvedat a omlouvat. Ale úsměv mi zmrznul na rtech. Doslova jsem zkameněl.

Ne!

Tohle není možné!

On-je-mrtvý!