Návrat domů

7. kapitola - V předpeklí...

Neohlížejte se smutně za minulostí, už se nevrátí.
Raději moudře využijte přítomnosti. To je správná cesta.

Pomalu jsem otevřel oči a rozhlédl se kolem. Ale pak jsem cítil něčí přítomnost v mé postely. Otočil jsem se a zadíval se na svého spícího syna.

Kdy se sem dostal?

„Seve?" zašeptal jsem a mírně s ním zatřásl. Jrho obsidianové oči se na mě podívali a lehce se usmál.

„Dobré ráno, tati," řekl a protáhl se.

„Co tady děláš?"

„Zase jsi měl noční můru, vzbudilo mě to. Tak jsem přišel."

„Promiň, broučku," šeptl jsem a objal ho. Příště nesmím zapomenout na tišící kouzlo.

„Měli bychom vstávat, po snídani tě vyzvedne Se... Profesor Snape," řekl jsem mu a už, už jsem ho hnal do koupelny. Ale nadšení v jeho očích jsem si nemohl nevšimnout. Vždy ho tam má.

Je svému druhému otci až moc podobný. Povahově i vzhledově. Jako by už samotná jeho existence nevyvolávala otázky. Ale zatím žádné nepřicházely. Noviny mlčely. Nikde žádna informace o Chlapci-který-přežil a jeho synovi až tak moc podobnému profesoru Lektvarů. Nikde nic. Ani čárka. Ne že by mi to nevadilo, ale myslel jsem si, že Weasleovi už budou z novin vědět, kdo je můj syn. Ale jak to vypadá všechno vysvětlování bude jen a jen na mě. Ale nějak se tomu postavit musím. Oni musí pochopit, že se to hold stalo a nic na tom už nezměním. Severuse miluji. Jednoho i druhého.

„Tati? Mám si vzít ten černý nebo zelený plášť?" vyrušil mě z mého přemýšlení Sev. V jedne ruce držel jeden a v druhé druhý a frustrovaně se na ně šklebil. Přesně jako on...

„Je to na tobě, ale ten černý ti padne skvěle k té nové bílé košily," řekl jsem mu a pak přešel do kuchyně. Snídaně už byla nachystaná. Skřítci jako by vždy veděli, kdy přesně má být hotova a kdy vstaneme. Snad šestý smysl?

„Co si dáš? Jsou tu buď palačinky nebo slanina a míchaná vajíčka," zeptal jsem se, ale žádne odpovědi se mi nedostalo. Vrátil jsem se do jeho pokoje a našel ho jak sedí na postely s neurčitým výrazem.

„Co se děje?" Sedl jsem si vedle něj a položil mu ruku na rameno.

„Já..." zvedl hlavu a jeho černé oči se zaleskly. „Jaký je profesor? Jen... nevím proč... ale... nezmám ho a přitom znám. Divné, že?" Ironie?

Tohle není vůbec divné. Severus je tvůj otec. Ale jak mu tuhle obyčejnou větu říct? Vždyť mu bude teprve sedm. Je to jen dítě. Malý kluk, který vyrůstal z vědomím, že jeho otec padl ve válce.Že je to hrdina, kterého jsem z celého srdce miloval. Že on, můj syn, byl jeho dar, zázrak, který mi po něm zůstal. A teď mu mám říct, že žije? Že jsem ho posledních pár měsíců obelhával? Můžu se mu pak podívat do očí? Můžu teď?

„Severusi, nemusíš mít strach. Snape možná vypadá hrozivě, ale to je na něm impozantní, ne? Přece kvůli tomu jsi souhlasil s tím, že tě doprovodí, hm?"

„Já vím, ale i tak. Co když..." Objal jsem ho a políbil jeho vrabčí hnízdo.

„Nic neřeš, jen si užij tenhle den. Poznej Severuse..." zašeptal jsem. Cítil jsem jak mi po tváři stékla osamělá slza. Ano, poznej ho. Pak pravda možná bude lehčí.

Snídaně pak probíhala v tichu. Každý zahloubán do svých úvah. Já hlavně do těch, které se týkaly mého syna a Severuse. Tak moc jsem kdysi toužil po vlastní rodině a teď když ji konečně mohu mít, tak to odmítám. Ale možná je na čase dát určitému člověku druhou šanci. Pokusím se, pro mého syna. Pro rodinu.