Návrat domů

2. kapitola - Každý má tajemství, proč ho nemůžu mít já?

Nejbolestnější je vedle někoho sedět, jen tak se ho letmo dotýkat, plakat pro něj po nocích, ale vědět, že ho nikdy nemůžeme mít ...

„Už zase pozoruješ východ slunce?" Otočil jsem se a zadíval se do těch zářivých očí.

„Víš, co se včera stalo?"

„Ne, ale ty mi to určitě řekneš?" zeptal se s úsměvem a posadil se vedle mě na lavičku a objal mě kolem pasu.

„Ach, Felixi!" zaúpěl jsem a cítil, jak se mi do očí nahrnuly slzy. Přitáhl si mě blíž a začal mě hladit po zádech.

„To nic... To bude dobré..."

„Právě, že nebude! On... on..." zavzlykal jsem. Nemohl jsem dál pokračovat. Vše na mě padlo, všechno, čemu jsem se dlouhá léta vyhýbal. Proč jsem to zatracené místo bral? Proč jsem nemohl dál žít v sladké nevědomosti?

„Opravdu to bylo tak zlé?" zašeptal Felix a znovu mě pohladil po zádech. V tak konejšivém gestu. Měl jsem toho kluka opravdu rád. Byl to opravdu hodně dobrý kamarád se srdcem na správném místě.

„Severus..." vzlykl jsem.

„Co je s ním?"

„On... žije..."

„Aha... to bude asi hodně velký problém, že?" Ještě víc si mě přitlačil na hruď a cítil jsem, jak mě lehce políbil do vlasů.

„To se nějak zvládne, hlavně to nevzdávej. Něco vymyslíme!"

„Víš, co to znamená?"

„Ano... Vím, Harry." Položil jsem mu hlavu na hrudník a naslouchal zběsilému tepání jeho srdce. Nedivím se mu, že ho tahle informace zasáhla tak jako mě. Moc dobře si vzpomínám, že to byl zrovna Felix, který mě postavil na nohy. Staral se o mě v těch nejtěžších chvílích. Byl mou oporou, mým učitelem a rádcem.

„Jen se vybreč, potřebuješ to..." Posadil jsem se a znovu se podíval do jeho vševědoucích očí.

„Děkuji, Felixi," šeptl jsem a lehce ho políbil na rty.

„Pro tebe cokoliv, to přece víš?"

Usmál jsem se a on moc dobře věděl, co tím chci říct. Že vím, že je tu pro mě. Že udělá vše pro mé štěstí a nejen mé.

„Měl bych jít. Musím si vyzvednout rozvrhy a měl bych být ve Velké síni na snídani. I když bych nejraději zůstal tady."

„Jen běž."

„Sev ještě spí. Řekni mu, že ho miluji a že během oběda přijdu."

„Jistě." Otočil jsem se a vydal se do obýváku, a pak krbem do své pracovny v Bradavicích.

Rozvrhy už byly na stole. Ale všude byl ještě poněkud klid. Vždyť může být něco po šesté. Kdo by v tuto ranní dobu lezl z postele.

Když jsem procházel chodbou, narazil jsem jen na dvě ranní ptáčata a to z Havraspáru, tato kolej byla učením naprosto posedlá, a jak je vidět, zůstalo to tak doposud. Ale jinak nikde nikdo, ale když jsem vstoupil do Velké síně, všiml jsem si jediné osoby sedící u profesorského stolu.

Nádech. Výdech. Ano, tak je to správně. Hlavně se nenechat vytočit! Ale vytáčí mě už jen tím, že tu je! Bolí to... Minulost umí bolet a ozve se vždy, když to člověk nečeká...

Dosedl jsem na své místo a hodlal se v klidu nasnídat. Ale jeho pohled, který mě doprovázel celou cestu přes síň, mi to moc neulehčoval. Dokonce i teď jsem na sobě cítil jeho upřený pohled.