Návrat domů

8. kapitola - Peklo a Ráj

Jestli najdeš v životě cestu bez překážek, určitě nikam nevede.

Pořád jsem tam stál a díval se na něj. Na ně. Na svou rodinu? Může to být má rodina? Chci, aby byla!

Rozešel jsem se jejich směrem. Ostatní se už na ně taky dívali. Můj malý syn se držel Severuse a s obavami v černých očích, sledoval okolí. Každého člena Weasleyovy rodiny. Ale nakonec jeho zrak skončil na mně. Usmál se tím svým kouzelným úsměvem a během chvíle jsem ho měl na krku.

„Severusi," vydechl jsem a pořádně jej objal. Ale přesto jsem nemohl odvrátit zrak od těch černých očí, svého bývalého milence, přítele a snad i partnera.

Cítil jsem to napětí. Bylo všude kolem nás. Každý sledoval, co se to vlastně děje. Ty nevyřčené otázky v jejich očích. Ale oni všichni patří do rodiny. Chci je tak brát. Musí pochopit, koho miluji a brát to tak, jak to je, ne? Zvládneme to... Společně.

Položil jsem Seva na zem a otočil ho čelem k sobě. Usmíval se. Tak nádherný úsměv má opravdu jen on. Je tak rozdílný od Severuse a přitom tak stejný.

Taky jsem se na něj usmál a pak jsem ho jen chytil za rameno a otočil k Weasleyovým. Lehce jsem ho popostrčil, ale moc se mu k nim nechtělo. Je to kvůli tomu, jak se na nás dívají? Jak se dívají na něj? Na syna bývalého smrtijeda. Syna muže, kterého snad nenávidí? Neznají ho. Ne tak jako já. Ano, ublížil mi. Ale až moc pozdě jsem si uvědomil, že to dělal, kvůli tomu, že mu na mně záleží. Miluje mě. Vím to. Taky to cítím. Z každého jeho letmého dotyku. Pohledu. Slova. Gesta. Oni to nevidí. Nechtějí se dívat. Ale stačí otevřít oči a prostě člověk uvidí tolik věcí...

„Já..." začal jsem, ale předběhla mě paní Weasleyová. Usmála se na mě a pak na mého syna.

„Ahoj, broučku! Nemáš hlad? Nebo nechceš si jít hrát s ostatními dětmi? Určitě mezi ně zapadneš," říkala potěšeně a už, už ho odváděla pryč. Já tam zůstal stát jako solný sloup. Co to bylo?

Znovu jsem se rozhlédl kolem. Zbytek rodiny se díval střídavě ze mě na Snapea a docela mi to začalo vadit. Jako na nějaký vyhynulý druh v ZOO.

Ale než jsem stihl něco udělat, Sev se objevil mezi dveřmi a vrátil se ke mně.

„Tati? Můžeš mi to pohlídat?" zeptal se tiše a podával mi knihu, kterou celou dobu tiskl k sobě. Ani jsem si jí na první pohled nevšiml. Ale asi mu na ní hodně záleželo.

„Jistě," řekl jsem a nechal si ji položit do dlaně. Byla docela malá, ale nápis na ní mě docela zarazil. Tuhle chtěl koupit, když jsme byli o prázdninách v Evropě. Ale pak jsme na to nějakým záhadným způsobem zapomněli.

Zvedl jsem zrak a zadíval se na lektvaristu, který celou dobu stál na tom samém místě. Lehce jsem na něj kývnul. Bylo to děkuji? Ano, myslím, že ano. Pak malý zase odběhl pryč.

Ale pořád tu byli ostatní. Sledovali mě. Sledovali jeho. Pochopili. Věděli, co bylo vlastně tak patrné. Syn Harryho Pottera je i synem Severuse Snapea. Budou mě teď nenávidět? Nás? Mého syna?