Návrat domů

4. kapitola - Chybami se člověk mučí!

O tom, co je velká láska,
asi nevím vůbec nic!
Někde kousek dál je možná válka,
jenom kousek, malý kousek
nevím, proč to říkám,
vlastně nevím vůbec nic!

Nádech! Tma. Zima. Chlad. Temnota. Touha. Opovržení. Nenávist! Láska! Samota. Strach. Vykoupení. Bolest. Ticho. Klid. Výdech...

Nemohl jsem dál, byl jsem abnormálně vysílený. Ale proč? Proč jsem vlastně musel odejít? Nevzpomínal jsem si. Strašně mě bolela hlava. Ano, na bolest si vzpomínám. Byla ve mně ve chvíli, kdy jsem držel jeho chladnou dlaň ve své zkrvavené ruce. Krev? Kde se vzala krev na mých rukou? Čí je?

Proto jsem odešel? Ne, to nebyl ten hlavní důvod. Byl tu jiný! Mnohem důležitější. Ale jaký! Svatý Merline! Pomoc!

Pršelo a já tu stál v tom chladném počasí a snažil se najít směr. Kam mám jít? Kudy se vydat? Jak zahnat vzpomínky na to, co se stalo? Kdo mi pomůže? Udělal jsem toho hodně. Ano, můj život nebyl procházka růžovou zahradou, ale teď už může být. Můžu si vydobýt kousek té své marnivé svobody a konečně být někým jiným!

On mě zradil. Ve chvíli, kdy jsem to nejvíc potřeboval, se ke mně otočil zády, ale přesto ho nikdy nepřestanu milovat. Otevřel mi oči a já pochopil, že láska není to, co tuhle válku vyhrálo. Byla to nenávist. To ona mi dala sílu postavit se tomu parchantovi s rudými zorničkami a nakonec ho taky zabít. Ale stálo mě to mnoho.

Musím zapomenout! Jinak to nejde.

A já zapomněl. Ale jen na nepatrnou chvíli. Jen na malý okamžik než do mého života zase vpadl chaos.

Seděl jsem ve svém kabinetě a opravoval zbylé eseje. Po tak náročném týdnu jsem si chtěl dnes trochu odpočinout, ale musím tuhle práci dodělat! Proč vlastně zadávám tolik prací? Potom tu trávím noci místo toho, abych byl doma! Začínám to tu opravdu nenávidět!

V tom tichu jsem začal vzpomínat. Na to, co se vlastně před šesti lety stalo. Pamatuji si to, jako by to bylo včera.

Opřel jsem se do křesla a na chvíli zavřel oči.

„Severusi," šeptl jsem jeho krásné jméno a usmál se na něj. Zamračil se.

Přešel jsem k němu blíž a položil mu ruce na hrudník. Natáhl jsem se pro polibek, ale uhnul.

„Co se děje, Severusi?" zeptal jsem se zaraženě a díval se do jeho chladných očí. Kde se tam ta zima vzala? Proč se na mě zase dívá tak nenávistně? Proč mě zase nenávidí? Co jsem udělal? Co je špatně?

„Byl bych rád, kdybyste se mě přestal dotýkat, Pottere!" zavrčel na mě a pevně mě chytil za obě zápěstí. Začal jsem se bránit.

„Severusi! Co se stalo!" do mého hlasu se pomaličku vkrádala panika.

Naklonil se ke mně a já si chtěl odechnout, že ho to konečně přešlo, ale místo polibku mě čekalo jen odporné zašeptání.

„Co sis myslel, Pottere? Byla to jen hra! Opravdu jste ode mě očekával, že vás budu bezmezně milovat? Vzpamatujte se a konečně dospějte!"

Panika! To bylo to jediné, na co jsem se teď dokázal soustředit. Proč? Sakra proč!!! Rozechvěl jsem se. Ale ne zimou. Do očí se mi nahrnuly slzy.

Tak takhle bolí ztráta? Proč mi to udělal? Proč mi dal naději a pak ji zadupal do chladné země? Jen mě využil a odhodil. Byl jsem jen hračka. Ale jak je to možné? Proč jsem to neviděl dřív? Ve chvílích kdy jsme byli spolu. Kdy jsem ho líbal a on mi polibky věrně oplácel. Kdy jsem mu šeptal, že ho miluji. Že je pro mě vším! Tak sakra proč!!!