Návrat domů

6. kapitola - Tvůj syn je i můj syn

Láska má svoje iluze a každá iluze má svůj zítřek. Proto se už tolik milenců rozešlo, protože věřili, že jsou spojení navždy. Skutečnou zkouškou je bolest a štěstí. Když dvě bytosti přestáli tuto dvojitou zkoušku života, odhalili svoje chyby a svoje přednosti, mohou si být jisti, že až do skonání života, budou se držet za ruce.

„A, Harry. Už jsi tu?" přivítal mě ředitelův věčný úsměv. Ale já se usmát nemohl. Bylo toho ve mně až příliž mnoho, na to abych byl šťastný a ještě fakt, že v téhle místnosti je ještě jedna osoba k tomu moc nepomáhala.

„Proč je tu i on?" zeptal jsme se hned a bez okolků.

„Nemusíš se hned čertit, chlapče. Myslím, že by jsme si všichni měli hezky promluvit," řekl a v jeho modrých očích se nebezpečně zajiskřilo. Takže nemám šanci protestovat. Naprosto úžasné.

Raději jsem jen kývnul a posadil se na nabízenou židly.

Severus už na té své seděl a poprvé jsem v jeho tváři zahlédl rozčarování. Já na tom byl stejně. Co přesně říkal Felix? Promluvte si? A já ho do teď neposlechl. Nechtěl jsem poslouchat, ale třeba nadešel čas...

„Nevím, co se mezi vámi stalo v době války a nechci to tady teď řešit. Taky nejsem někdo, kdo se do toho chce plést. Ale, Harry, promluvte si a vyřeště tenhle spor, než to nabere nebezpečný směr," řekl jen a já mohl vidět znovu ten povědomý třpyt.

„Nechápu o co vám teď jde, Brumbále!" naježil se najednou Snape a zamračil se.

„Vidím jak kolem sebe chodíte a už toho můžu mít taky plné zuby, nemyslíte? Teď vás tu nechám o samotě a hezky si to vyříkáte!"

Myslím, že by teď nebyl dobrý nápad vypařit se. Polknul jsem a rychle přikývl. Brumbál potom vstal a pomalu odešel, ale než za sebou zavřel dveře ještě nás obdařil jedním svým varovným pohledem. Tak ta stará liška podšitá, nás zase převezla. Zase jsme jen figurky na jeho podivné šachovnici! Proč jsem se vracel?!

Vzhlédl jsem a okamžitě jsem viděl ty černé oči. Taky se na mě díval, ale ani jeden jsme se neměli k tomu něco říct. Co mu mám, při Merlinovi, říct? Kde začít?

„Proč..." začal, ale já ho přerušil. Musel jsem...

„Proč jsem odešel? Proč jsem se nechtěl vrátit? Proč jsem se nakonec vrátil? Proč jsem tě nenáviděl? Proč jsem sebe nenáviděl? Nebo proč jsem ti zatajil našeho syna? Je hodně proč, ale ani jedno s tebou nehodlám řešit!"

„Ale..."

„Ne, Severusi! Nebudu to s tebou řešit!" povzdechl jsem si a prolnul si tvář. Poslední dobou toho je opravdu hodně.

„Ne! Teď budeš poslouchat ty mě! Vím, že jsem ti ublížil! Hodně ublížil, ale celou dobu, co jsi se vrátil se to snažím napravit. Ale ty jsi až moc hrdý a nechceš mi odpustit. A já se tě nevzdám!"

Zaraženě jsem seděl a díval se do jeho rozpálených očí. Nevzdá se mě? Vždyť to ani nechci. Já mu mám odpustit? Ale to už jsem udělal, Severusi! Musím nejprve odpustit sám sobě a pak možná...

„Severusi... Já... Neříkám, že tě nemiluji," podíval jsem se znovu do jeho očí, „ale nevěřím ti..."

Zrovna chtěl něco namítnout, ale dveře do pracovny se otevřely a tornádo v podobě mého syna mi skočilo do náruče.

„Tatí! Já viděl ducha! Opravdového! Bylo to úžasné a teta Mia mi ukázala pozemky a jezero a dokonce tu velkou příšeru, která v něm žije. Můžu ji někdy vidět víc z blízka? Je zajímavá!" hučel mi nadšeně do ucha a pořád se smál.