Návrat domů

9. kapitola - Felix Felicis

Miluji život, protože mi dal tebe. Miluji tebe, protože ty jsi můj život.

Stáli jsme u dveří naší provizorní ložnice. Tedy ložnice, kde jsme původně měli jen mluvit! Ale k tomu jsme se kvůli velmi důležitým věcem vůbec nedostali. Ale já za to nemůžu! To všechno on!

Jo, ale jak to teď vysvětlit těm o patro níž? Přes hodinu jsme jen mluvit nemohli! Už tak se na nás divně dívali. A co dělá Sev? Je divné, že se po nás nesháněl.

Povzdechl jsem si.

„Neřeš to," zapředl mi do ucha jeho svůdný hlas a lehce mě objal kolem pasu. Položil jsem mu ruku na tu jeho a lehce ji stiskl.

„Dlouho jsem tu nebyl. Utekl jsem. Zbaběle prchnul..." hlas se mi zlomil. Otočil jsem se a podíval se na něj. Je v mých očích taky taková bolest jako v těch jeho?

„Nemohl jsi za to..." zašeptal tiše.

Zvedl jsem ruku a dotkl se jeho tváře. Jako bych se chtěl ujistit, že je tady. Pro mě. Pro nás. Usmál se na mě. Jen tak lehoulince. A přesto to byl úsměv. Tak nesnapeovský. Ale přesto byl...

„Kdybych neutekl..." položil mi prst na rty a nedovolil pokračovat. Ale já mu to musel říct! Prostě musel!

O krok jsem ustoupil. Celou dobu mě sledoval. Posadil jsem se na postel a pohladil to bílé povlečení. Uhnul jsem pohledem.

„Severusi..." šeptl jsem zoufale, „vše mohlo být jinak! Proč jsem všechno pokazil?" do očí se mi nahrnuly slzy.

„Harry, to, co jsi udělal, bylo možná hloupé, ale pochopitelné," jeho hlas byl tichý. Lehce mi položil ruku na rameno a donutil mě zvednout hlavu.

„Opravdu tomu věříš?" zeptal jsem se. Sklonil se a políbil mě. Jen lehoulince. Svými rty přejel po těch mých. Polibek. Tak čistý... tak něžný. Od někoho jako je on, zvláštní. Ale dalo mi to jistotu. Nemusíš to říkat, Severusi. Vím, co cítíš. Pořád mi to dokazuješ. Jen já byl slepý a nechtěl jsem vidět. Ale teď jsem konečně otevřel oči.

„Děkuji..." šeptl jsem a znovu pohladil jeho bledou pokožku.

„Nemáš za co děkovat."

„Ale mám. Za tebe. Za to, že jsi mě tehdy nevyhodil z kabinetu..." Znovu mě políbil. Já se musel usmát. Dokonalé. Tohle je víc než dokonalé!

Postavil jsem se a znovu se na něj usmál. Takže takového to je? Bezmezně milovat? Milovat napořád? A hlavně, být milován?

Společně jsme se vrátili o patro níž a opravdu jsem se snažil ignorovat pohledy, které po nás házeli. Je to snad kvůli našemu...hm... stavu? Holt na některé oblečení Reparo jen tak nefunguje.

Snažil jsem se ještě trochu poupravit svou košili, ale spíš jsem to jen zhoršil. Cítil jsem, jak se mi do tváře hrne červená. Sakra! Já se tak nečervenal bezmála šest let!

Ale Severus vedle mě vypadal tak jako vždy. Doslova a do písmene vražedně. To byl možná důvod, proč na nás nikdo nepromluvit. Byl jsem za to docela rád, ale přece jenom mi to po chvíli začalo vadit.

„Tati!" ozvalo se za námi a během chvíle mi ta příšerka zase visela okolo krku. Pevně jsem ho objal, jako bych ho neviděl týdny a ne jen pár hodin. Při tom pomyšlení, co jsem těch ‚pár' hodin dělal, jsem zase zčervenal.

„Jak ses měl, broučku?" Při tomhle oslovení se na mě Severus divně podíval, ale nijak to nekomentovat. Ještě aby jo! Takhle svému synovi říkám snad od narození. A těch přezdívek, které ještě má. Nad tím se raději nepozastavovat.