Návrat domů

11. kapitola - Odpustit sám sobě...

Zastavil jsem se hned pár kroků za dveřmi. Co jsem to udělal? Proč jsem to udělal?

Ale než jsem se stihl otočit, zezadu mě obejmuly malé paže mého syna.

„Tati, neodcházej..." šeptal plačtivě. Do očí se mi nahrnuly slzy. Otočil jsem se a pohlédl na dítě před sebou. Můj syn. Můj dokonalý syn, pro kterého bych udělal cokoliv na světě. A já ho tak zradil. Všechny okolo sebe jen zrazuji. Nemůžeme tady zůstat. Už jsem toho zničil víc než dost. Bylo mi zle samo ze sebe...

Objal jsem ho. Tak pevně, jako by to mělo být naposledy. Jeho malé tělíčko se otřásalo tichými vzlyky. A za vše můžu já! Moje hloupost! Proč nikdy nepřemýšlím, než plácnu něco, čeho vždy a se zásady lituji?

„Bez tebe bych nikdy nešel, broučku. Nikdy bych tě neopustil. Jsi mé všechno," šeptal jsem naléhavě. Jeho krokodýlí slzy mi promáčely hábit, ale tohle jsem nevnímal. Jen jeho. Jeho smutek, za který můžu jen a pouze já.

„Tatínku, půjdeme domů?" zeptal se mě tichounce. Pohladil jsem ho po rozčepýřených vlasech a smutně se usmál.

„Ano, ano... půjdeme domů..." zašeptal jsem a pak ho zvedl do náruče. Neotočil jsem se ani jednou. Možná kdybych to udělal, mé nynější rozhodnutí by bylo jiné. Ale já si za ním musel stát. Kvůli synovi... kvůli mně...

Když se za námi zavřely dveře od bytu, postavil jsem Seva na zem. Podíval se na mě. Jeho černé oči mě propalovaly. Jeho oči, tak černé. Tak krásné, ale smutné... Pohladil jsem ho po mladé tvářičce a usmál se na něj.

„Jsi v pořádku, Seve?" zeptal jsem se tiše. Položil jsem mu ruku na čelo a pak prohrábnul jeho vlasy.

„Je mi fajn, tatínku. Jen mě trochu bolí hlava z toho, jak jsem upadl," usmál se.

„Je mi to líto, broučku..." Znovu jsem ho objal. Povzdechl jsem si. Ano, teď vím, že jsem všechno pokazil. Nikdy jsem se neměl vracet. Měl jsem žít a umřít ve sladkém nevědomí. Možná by to tak bylo v pro všechny nejlepší.

„Měl by sis jít lehnout. Dám ti nějaký lektvar proti bolesti, ano?"

„Já... nejsem unavený. Opravdu, chci být s tebou..." znovu se ke mně přitiskl. Jeho malé pěstičky se držely mého pláště dost pevně. A já se tomu nebránil. Proč taky?

Znovu se rozplakal a já málem s ním. Nevím, jak dlouho jsme tam jen tak stáli a objímali se. Nakonec vyčerpáním usnul. Přenesl jsem ho do jeho pokoje, položil na postel a zakryl přikrývkou. Políbil jsem jeho bledé čelíčko a pak ho nechal v klidu spát. Ale než jsem odešel z pokoje, zastavil jsem se ve dveřích a chvíli se na svého spícího syna díval. Je tak krásný. Potichu jsem přivřel dveře. Posadil jsem se do křesla a přemýšlel. O všem. O tom, co jsem si za ty roky zažil. O válce a věcech, které se během ní staly. O přátelích a mé zradě vůči nim.

Přešel jsem ke krbu a hodil tam hrst letaxu. Řekl jeden velmi známý název a chvíli na to má hlava koukala do Felixova obýváku.

„Harry!" řekl se překvapeně ve chvíli, kdy jsem se objevil. „Stalo se něco?"

„Mohl bys přijít?" zeptal jsem se jen a snažil se usmát, ale moc mi to nešlo.

„Jo, jasně. Je to vážné?" jeho hlas zněl ustaraně. Vždy byl tak pozorný. Jen jsem mírně zavrtěl hlavou a pak z krbu vylezl. Chvíli na to znovu zazářily zelené plameny a v obývacím pokoji se objevil ustaraný Felix.