10. kapitola - Návrat domů?

1.9K 87 0
                                    

„Severusi! Už toho mám dost! Co ti zase přelítlo přes nos?" třískl jsem knihou o stůl a zaměřil svou pozornost na jistého lektvaristu, ale ten dělal jako by mě nevnímal.

„Severusi!"

„Harry, teď nemám čas!" odbyl mě touhle odpornou větou, jakou to dělal posledních pár dní.

„Co se stalo? Co jsem zase udělal? Nebo neudělal?" zeptal jsem se zoufale. Co se děje? Proč, když vše začalo být dokonalé, jde teď všechno k čertu? Nechápu to!

„Harry, promluvíme si později, teď na tebe opravdu nemám čas!" jeho hlas byl tichý, ale přesto jsem v něm zaslechl jízlivost. Byl naštvaný. Na mě, a já nevím proč. Zase jsem nevědomky udělal nějakou chybu...

„Co jsem udělal?" naléhal jsem. Přiblížil jsem se k němu a dotkl se jeho ruky. Ucukl. Má ruka zůstala pořád ve stejné pozici. Díval jsem se na to prázdné místo. Takže se vracíme zase na začátek?

„Neměl bys být s těmi svými kamarádíčky?" zeptal se mě. Jeho hlas teď sarkasmem přímo překypoval.

Tak odtud vítr vane. On žárlí? Na Felixe? Na Silase? Nebo na oba dva?

„Ráno odjeli, říkal jsem ti to včera večer," šeptl jsem tiše. Zvedl jsem zrak a podíval se do jeho bledého obličeje. Díval se na mě přesně tak jako kdysi. Jako, když jsem byl ještě student a on mě nenáviděl. Co se změnilo! Sakra! Co!

„Neměl bys jít za nimi? Určitě ti chybí. Nemám pravdu?" zavrčel a pak se přesunul ke svému pracovnímu stolu. Já zůstal stát na místě.

„Nechápu, co tím myslíš," znovu jsem se snažil přiblížit, ale jeho varovný pohled mě zastavil.

„Kvůli tomu přišli, ne? Odvést tě domů. Věděl jsem, že tu nemůžeš zůstat. Až moc ses změnil..."

„To si myslíš? Opravdu si myslíš, že bych tě opustil? Odešel?" trpce jsem se usmál. Ano, chápu... Bolí to!

Neodpověděl.

„Dobrá, jak myslíš..." zašeptal jsem a pak se vytratil, jak nejrychleji jsem mohl. Zase mě zradil? A ne mojí vinou? Zase mám odejít? Být sám?

Cítil jsem, jak se mi chvějí ruce. Cítil jsem se pod psa. Žárlivost? Opravdu tohle zavinila ona? Ale Severus... on...

Na chvíli jsem se zastavil a opřel se o chladnou zeď. Bylo mi zle. Nebyl to náhodou on, kdo mi chtěl dokázat, jak moc mě miluje? Jak mě a našeho syna chce?

Vyhodil mě! Tak, jako tenkrát! Ale, co když je v tom něco jiného? Ale co?! Povzdechl jsem si a pak se vydal do své třídy. Už tak jdu pozdě a radši ani nechci vědět, co se tam děje.

„Učebnice strana sto dvacet. Samostudium!" zavrčel jsem na studenty hned ode dveří. Zůstali chvíli jen tak sedět a dívali se na mě jako na něco divného.

„Neslyšeli jste!" okřikl jsem je a změřil si je jedním ze svých zuřivých pohledů. Zabralo to.

Sedl jsem si za stůl a jen se díval před sebe. Přemýšlel jsem. O všem, co se od doby, kdy jsem přišel, stalo. Bylo toho hodně. Dobré i zlé. Pamatuji si tu chvíli, kdy jsem Severuse znovu spatřil. Jak tam stál a v očích měl ten zvláštní lesk. Vypadal tak impozantně. Tak dokonale. A já tehdy nechtěl věřit. Tehdy jsem ho proklínal za to, že mě zlomil. Zradil. A teď? Udělal to znovu...

To mu ani trochu nezáleží na tom, co si myslím já? Nebo na našem synovi, který ho má rád. Vycházejí spolu a jsou tak stejní. Dokonalý otec a dokonalý syn. To já jsem přespočet? Já jsem ten divný?

Návrat domůKde žijí příběhy. Začni objevovat