Návrat domů

5. kapitola - Severus

Nejvíc utrpení způsobil člověk člověku proto, že byl přesvědčen o věcech, které se ukázaly být nepravdivé.

„Mio! Co tu děláš?" zeptal jsem se nadšeně své kamarádky a objal ji.

„Jelikož dělám pro Správní radu této školy je očividné, že se tu budeme sem tam potkávat," usmála se na mě a objetí mi vrátila. Celá zářila. Její těhotenství už na ni bylo víc než vidět a strašně ji to slušelo.

„Neměla by jsi být doma a odpočívat?"

„Ale prosím tě, jsem těhotná a ne nemocná a navíc, termín mám až v polovině března!"

„No jo!" zasmál jsem se.

„Jak se vlastně máš? Dlouho jsi se zase neozval!"

„Moc práce, znáš to! Ti caparti mi dávají zabrat."

„To věřím a to počkej až nastoupí ti naši. I když je to ještě za dlouho, ten malý je pořádný tygr!"

„Prostě Weasley," řekl jsem pravdu a získal si tím políček. Znovu jsem se zasmál.

„Ale od posledně vypadáš o něco šťastněji, změnilo se něco? Nebo už sis u nás zvykl?"

„Nic se nezměnilo, Mio. Jen... Ano, zvykl jsem si," řekl jsem nakonec a snažil se o vyrovnaný ton. Ale jak moc jsem se pletl. Změnilo se mnoho. Druhý den po tom, co jsem udělal tu pitomost se mi Severus více méně vyhábal. Věděl jsem proč. Určitě slyšel má poslední slova. Pochopil, že já mu odpustit nehodlám. Nejprve to musím udělat u sebe a pak možná u něj.

„Nechtěl by jsi se stavit o víkendu? Perci a Penelopa budou oslavovat své výročí a bude tam celá rodina. Opravdu by tě všichni rádi viděli." Podívala se na mě s nadějí v očích. Jak jí mám říct, že už o víkendu něco mám? Něco důležitějšího než výročí? Ale nemůžu odmítnout. Zase své plány musím odložit! Tohle nepřežiju...

„Jasně, rád je uvidím," usmál jsem se a nechal se zase obejmout.

Prošli jsme chotbou a chtěli se vydat do Velké síně na oběd, ale narazili jsme na skupinku lidí, kteří blokovali vchod.

„Co se děje?"

„Nevím, asi zase někdo něco provedl!" A taky se mi to prokázalo. Ze svého místa jsem mohl vidět Filche jak křičí na někoho, kterého držel za ruku, ale neviděl jsem koho. Ke skupince mířil už i ředitel a zbytek profesorského sboru. Protlačil jsem se i s Hermionou víc dopředu a pak jsem uviděl to dítě, které bylo v pařátech toho supa.

„Pusťte ho!" zavrčel jsem na školníka a zamířil na něj hůlkou. Celé osazenstvo se na mě podívalo včetně toho malého. Šokovaně na mě hleděli a čekali na vysvětlění.

„Tati!" vytrhl se ze sevření toho bastarda a vrhl se mi přímo okolo krku.

„Pšš, broučku..." konejšil jsem svého syna a nenávistě se díval na lidi před sebou. To ho musely takhle rozhodit! To si školník ještě pořádně vypije!

„Co ty slzy?"

„Tati... já..." vzlykal mi do pláště. Přivinul jsem ho k sobě a snažil se ignorovat pohledy na mou osobu. Tohle se dozvědět neměli a když už ano, tak ne takhle!

„No tak, už jsem tady. Nikdo ti neublíží. Slyšíš?" Jeho obsidianové oči se na mě podívali a nepatreně se pousmály. Ale slzy tu pořád byly.

Položil jsem ho na zem a klekl si k němu.

„Co tu vlastně děláš?" zeptal jsem se tiše a otřel mu slzy, které stékaly po jeho malém obličeji.