Voice Message

•~ Bravo ~•

~~~~~~~~~~

V tom mě obejmuly něčí ruce, což mě přinutilo rychle zvednout hlavu.
Spadla mi snad skála ze srdce, jakmile se mi naskytl pohled na Taehyunga se zabořenýn obličejem v mém rameni, silně mě objímajíc.

,,Pitomče, opravdu sis myslel, že si tohle nechám ujít?"

Uchechtl se Taehyung a své rty otřel o můj odhalený krk, což mě přinutilo se lehce zachvět.
Okamžitě jsem Taehyunga objal kolem krku a v nejbližší době ho nemínil pustit.
Byl jsem dosti překvapený, že neodešel. Ačkoli je to smutné, jelikož jakožto svému příteli bych měl věřit a něměl bych o něm v tomhle nedůvěřovat.

,,Bože.. Tohle mi nedělej, Taehyungu."

Vydechl jsem úlevně a svůj stisk zesílil. Tak moc jsem byl rád, že se na mě nevykašlal. Tak přeci byly mé obavy opět zbytečné.

,,Omlouvám se."

Šeptl Taehyung ačkoli bez náznaku lítosti a jeho rty se tentokrat přespěrovaly na rty mé. Okamžitě jsem mu polibek oplatil. Dal jsem do něj snad vše, co jsem momentálně cítil, aby Taehyung věděl, jak moc mi na něm záleží a nepřejí si, aby mě opustil. Ach bože, dělám, jako by měl odejít napořád.
Tak nějak jsem si nevšiml, že se Taehyung přemístil na mé stehna, na kterých seděl obkročmo. Mé rty stále neopouštěl, tudíž to bude ten důvod, proč jsem si nevšiml jeho přemístění. Docela úsměvné.
Jeho levá dlaň byla položena na mé tváři zatímco jeho pravá ruka putovala po mém boku. Docela to lechtalo, ale bylo to příjemné.
Nicméně tohle moc dobře znám. Vždy když tohle dělá, dojde k jedné.. Věci. No snad si nemyslí, že právě teď-

,,T-Tae.. Musíš jít.."

Vydal jsem že sebe smutně, čímž rozpojil náš nekonečný polibek, a tak narušil tuhle hezkou chvíli. Né že bych jej teď nechtěl, ale taktéž mi záleží na jeho budoucnosti.

,,Mám tam být až za dvě hodiny."

Uchechtl se tiše Taehyung a pokračoval v tom, co začal.
Docela jsem se udivil, až jsem zapomněl spolupracovat. Lhal. Lhal kvůli mně, aby si našel čas na naši poslední hezkou vzpomínku v tomto roce. A já si stále slovo 'lež' spojoval se špatnými věcmi.
Taehyung se najednou odtáhl a pohlédl mi hluboce do očí.

,,Promiň, j-jestli nechceš-"

,,Ne, ne, ne, já promiň.. Jen jsem z toho stále vcelku překvapený.."

Přerušil jsem jej a zvedl svůj pravý koutek úst a stočil jej tak do lehkého úsměvu, který byl jak plný radosti, tak plný smutku a zmatení.

,,Ale noták Jungkookie.. Nemyslel sis přec, že bych tohle opravdu udělal?"

Uchechtl se opět Taehyung a taktéž se pousmál. Dneska má i přes svůj odchod přeci jen dobrou náladu. Opět mě to přivádělo do rozpaků.
Mlčel jsem. Přišlo mi to v tu chvíli jako nejlepší řešení, než lhát, jelikož bych normálně odpověděl 'ano'. Ano, myslím, že by to byl schopen udělat. Nevím proč, zkrátka mi to tak připadalo.
Taehyung nasadil tázavý pohled a hlavu natočil na stranu.

,,Nemyslíš si to, že ne?"

Zopakoval nyní stručně Taehyung a jeho výraz se změnil spíše v doufající po správné odpovědi. Avšak já stále mlčel.
Taehyung jen pozdvihl obočí, aby mě přimnul k odpovědi, nacož jsem jen pokrčil rameny.
Taehyungův výraz byl náhle trochu naštvaný. Docela ho chápu, ale lhát opravdu nebudu. Toho už mám příliš.