My American dream

Kapitola 1

Za okny svítilo slunce, ale i přes to bylo chladno. Mě to ovšem netrápilo, jelikož jsem stejně celý den měla být zavřená doma a uklízet. A že toho k úklidu bylo hodně! S dvaceti lidmi v jednom domě se to dalo předpokládat. Oslava šestnáctin je ale událost, kterou bych si bez přátel jen těžko užila. Slavili jsme den před mými narozeninami, v sobotu, abychom se nemuseli stresovat časem. Když jsem nad tím přemýšlela, bylo trochu na nic v den narozenin jen uklízet.

S povzdechem jsem zapnula hudbu a nastavila hlasitost na maximum. Nikdy jsem neměla ráda ticho a teď tomu nebylo jinak. Zatímco jsem zametala vše, co by lux nezvládl, začala jsem zpívat a dlouho jsem nepřestala.

Kolem třetí odpoledne jsem vyčerpaně padla na schody a naštvaně odhodila mop. Zatím jsem stihla vyluxovat a vytřít všechny podlahy, utřít prach a samozřejmě posbírat a vynést všechny odpadky. Dokonce jsem i vyčistila gauč a křesla. Už zbývalo jen vypořádat se s kuchyní. Obvykle chodím doma bosky, ale jakmile jsem vstoupila do kuchyně, děkovala jsem bohu, že jsem si vzala pantofle. Při každém kroku pode mnou křupalo a několikrát jsem málem uklouzla. Všude se válela špinavé nádobí a zbytky jídla, po zemi byl rozsypaný popcorn a chipsy.

"Tak tohle nedám," pomyslela jsem si, "rozhodně ne hladová." Z krabičky schované v jedné ze skříněk jsem vytáhla trochu peněz, které tam byly přesně pro tyto případy, a objednala jsem si pizzu. Ani ne o půl hodiny později jsem seděla na schodech - jediném místě, které nebylo mokré nebo špinavé - a cpala se svou oblíbenou šunkovou pizzou.

Dostat kuchyni do původní stavu mi zabralo více méně tři hodiny. V půl sedmé jsem ve spěchu vyklízela z myčky poslední várku nádobí. Hned jak jsem měla hotovo, jsem utíkala jsem do koupelny. Zbývalo mi jen málo času. Osprchovala jsem se a převlékla. Nechtěla jsem vypadat přehnaně vyparáděně, ale ani jako strašák do zelí, tak jsem zvolila černé legíny a volný modrý svetr. Medově blond vlasy jsem nechala volně splývat k lopatkám.

Zapnula jsem počítač a zkontrovala, jestli vše funguje. Na hodinách svítilo 20:02, takže mi zbývalo 28 minut. Rychle jsem k počítači připravila několik papírů a tužek. Svoje poznámky jsem dávno stihla ztratit. Nakonec, abych se alespoň trochu uklidnila, jsem si uvařila horkou čokoládu. Stupidní, já vím, ale bylo to to jediné, co mě v tu chvíli napadlo.

Ruce se mi třásly, když jsem čekala na ten správný čas. Nepřítomně jsem upíjela ze svého oblíbeného hrnku a připravovala se největší překvapení svých sladkých šestnáctin. Na skypu najednou vyskočila zpráva. "Můžeme?" Místo odpovědi jsem zahájila videohovor.

Nevěděla jsem, co mám od rozhovoru očekávat, ale to, co se stalo, jsem si rozhodně nepředstavovala. Místo pozdravu jsem se dočkala bouřlivého zpěvu Happy birthday to you. Byla jsem neuvěřitelně dojatá, lidé, které jsem viděla poprvé v životě, mi zpívali k narozeninám.

Asi bych měla začít od začátku. Jmenuji se Gabriela, ale většina lidí mi říká Gábino nebo Gabčo. Chodím na gymnázium, příští školní rok nastupuji do sexty. Teda nastupovala bych, kdybych neodjížděla pryč. Vždycky jsem chtěla jet studovat do Ameriky, ale všechny pobyty, které jsem našla, byly buď výměnné, nebo drahé. Anebo obojí. Před rokem jsem ale objevila agenturu, které nejenže vysílala studenty do různých zemí, ale zároveň každý rok udělovala jedno stipendium na studium v Americe. Moje rodiče nebylo těžké přesvědčit, aby mě přihlásili. Pohovor a testy jsem zvládla snadno, nejtěžší na tom všem bylo půlroční čekání na výsledky. Když jsem dostala email s oznámením, že jsem vyhrála, skákala jsem málem dva metry do stropu. Ten den jakoby se vše převrátilo vzhůru nohama - musela jsem začít vyřizovat celý odjezd se svou školou, a když mi agentura přidělila hostistelskou rodinu, u které budu další rok bydlet, tak i s nimi. Najednou se spoustu lidí zajímalo i spoustu věcí a já byla jedině ráda, když se vše uklidnilo. Se svou americkou rodinou jsem si pouze psala přes Skype, protože kvůli mým i jejich povinnostem a časovému posunu bylo těžké najít čas na hovor. Až do mých narozenin.

Pořádně jsem si prohlédla rodinu před sebou. Všichni vypadali mile. Matka byla menší a trochu baculatá, s vlídnou tváří. Z otce vyzařovalo jakési nadšení a dle jeho postavy jsem ho odhadovala na sportovce. Vedle nich se na pohovce rozvaloval kluk asi v mém věku. Měl světlé vlasy, trochu výraznější svaly, ale narozdíl od většiny pseudo svalovců u nás mi nebyl nesympatický. Kolem ramen objímal asi osmiletou holčičku, jež se usadila na jeho klíně a nesměle mi zamávala. Pak sklopila pohled do klína a hrála si se svými dlouhými vlasy.

Po chvíli ticha mi došlo, že bych měla něco říct. Poděkovala jsem jim za přání a tím se rozběhla nezávazná konverzace. Otec - Rob - mi představil celou rodinu. Matka se jmenovala Jenny, kluk Jonah a holčička Lucy. Potom jsme si povídali o všem možném - o tom jaký jsme měli víkend, o oblíbených jídlech či škole.

Asi po hodině jsme se přesunuli ke skutečnému důvodu našeho rozhovoru. Bylo třeba vyřešit spoustu věcí ohledně mého odjezdu a pobytu. Postupně jsme se dostali od oblečení přes školu až k vybavení pokoje. Vše jsem si psala, abych při balení a přípravách na nic nezapomněla. I když byl teprve březen, mnoho věcí už bylo zařízených a mnoho dalších by se mělo zařídit v nejbližší době.

Pomalu se mi začínaly klížit oči a nebylo se čemu divit, když se čas pomalu přiblížil jedenácté večer. Raději jsem se s Priceovými rozloučila a rychle zalezla do postele. Ve vteřině jsem o sobě nevěděla, což u mě nebylo moc obvyklé.