My American dream

Kapitola 5

Jako mávnutím kouzelného proutku nastal srpen a s ním čas posledních příprav. Ze sklepa jsem vytáhla veliký kufr a zbavila ho všech pavučin. S každým dnem v něm přibývalo věcí a moje skříň se pomalu vyprazdňovala. Na dno jsem uložila oboje brusle, in-line i na led, a přes ně v různých vrstvách oblečení všeho druhu, nejvíc ale letní.

"Vážně mě to mrzí, ale už se s tím nedá nic dělat," řekla mamka už asi po sté ten den. Rodiče odjížděli pryč a já právě přišla o všechny naděje, že mě další den přeci jen odvezou na letiště. "Bude se mi po tobě stýskat."

"Hodně štěstí, kopretinko." Pousmála jsem se nad tou dětskou přezdívkou. "Doufám, že zavoláš aspoň jednou."

Po vyčerpávajícím loučení za rodiči zaklaply dveře a já osaměla. Obyčejně bych se z prázdného domu radovala, ale teď mne přepadla úzkost. I když jsem se do Ameriky těšila víc než bylo možné, v posledních dnech jsem se čím dál častěji dostávala strach. Než abych nechala obavy naplno rozběhnout, pustila jsem se do učení. Jako jeden z předmětů jsem si napsala chemii na mírně pokročilé úrovni. Jedna z nejdůležitějších částí je názvosloví, které většinou zvládám perfektně, jenže o tom anglickém jsem v životě neslyšela. Na internetu jsem si našla celkem dobrou učebnici a postupně jsem si z ní začala vypisovat různé názvy, pravidla a poučky. Po dvou hodinách psaní jsem měla pocit, že mi asi upadne ruka. Zaplnila jsem polovinu sešitu na mé americké poznámky, který jsem si před časem pořídila. Paradoxně měl na obálce Big Ben.

Z ticha domu jsem pomalu dostávala ponorkovou nemoc, tak jsem vyklouzla na zahradu. Bosky jsem přešla k rozložitým stromům a vmžiku vylezla nahoru. Usadila jsem se na širokou větev a opřela se zády o kmen. Všude kolem štěbetali ptáci a bzučel hmyz, listy se vlnily v jemném vánku. Na chvilku jsem si připadala jako v ráji. Ale opravdu jen na chvilku, než se od sousedů ozvaly rány a nadávky. Skrz větve jsem zahlédla, jak se pokouší naspat do auta dva kufry. Nejspíš s jejich zvedáním neměli dost trpělivosti nebo dost síly. Slezla jsem na zem a vydala se postaršímu pár na pomoc. Oběma bylo něco málo přes šedesát a vždycky se ke všem chovali velmi mile.

"Kam jedete?" zeptala jsem se, zatímco jsem ukládala zavazadla.

"Zítra v noci odlétáme do Španělska," dostalo se mi odpovědi.

"Tam jsme dřív jezdívali. Je tam hrozný horko."

"Jak to tak vypadá, tak u nás bude brzy mrznout, takže to bude příjemná změna."

Najednou mi svitla jiskřička naděje: "Říkali jste, že letíte zítra v noci?"

"Ano, v jedenáct.  Proč?"

"Je mi trochu hloupé vás o to prosit, ale nemohli byste mě odvézt na letiště?"

"Mrzí mě to, ale cestou nabíráme vnoučata, takže budeme mít úplně plné auto," povzdechla si sousedka zkroušeně.

"To nevadí, tak prostě pojedu vlakem."

"Alespoň to bude dobrodružství, ne? Já už budu muset jít, nechala jsem zapnutý sporák. Měj se hezky."

Odběhla a já zase zůstala sama. Vrátila jsem se do naší zahrady a posadila se do trávy. Když jsem však nedokázala najít ztracený klid, zapnula jsem hudbu a plácla sebou na gauč v obýváku. Otevřenými dveřmi líně proudil vlahý vzduch. Nedalo mi to a rozezpívala jsem se. Nebyla jsem žádná umělkyně, ale spoustu lidí říkalo, že zpívám dobře. Hudba byla vždy nedílnou součástí mého života. Máma mi často zpívala a táta se o to také pokoušel, když nebyla doma. Několikrát jsem ho prý praštila, když netrefil správný tón. Babička vždy říkala, že po otci jsem zdědila chytrost a po matce vášeň, se kterou se do všeho pouštím. Po čase jsme se s rodiči odcizili, z části jistě proto, že jsem si díky škole našla nové přátele a oni začali více času trávit v práci. Potom tu pro mě byli čím dál tím míň.

Přestože bych jindy bez mrknutí oka strávila celý den zpěvem a čtením, den před odletem jsem byla podivně roztržitá a nedokázala jsem se soustředit. Písmena se rozbíhala po stránkách a slova se slévala do sebe. Raději než dál trápit svou mysl, jsem s kouskem bábovky a lahví džusu usadla do trávy a nechala se laskat slunečními paprsky. Myšlenky se mi rozutekly všemi směry a vydaly se bádat v nebezpečném pohoří paměti.

Snědla jsem bábovku a lehla si na záda. Hedvábně jemná tráva příjemně lechtala na kůži. Okolní šum mě brzy ukolébal ke spánku.

***

Zabalila jsem do kufru poslední pár věcí a znovu ho zkontrolovala. Měla jsem brusle i lezeckou výbavu, spoustu oblečení a bot a školní potřeby. Do batohu jsem uložila knihu, blok, několik tužek a hlavně sluchátka a přehrávač. A samozřejmě spoustu jídla a láhev džusu. Opatrně jsem dovnitř přidala letenku, pas a podobné věci. Byla jsem připravená vyrazit.

Všechny věci jsem odnesla do předsíně. Zbývalo mi něco málo přes hodinu do odjezdu. Přestože jsem měla nervozitou sevřený žaludek, jsem se trochu najedla. Už jsem se musela jen převléct. Vybrat správné oblečení se ukázalo celkem složité. Zatímco u nás se v noci silně ochladilo, americká pobřeží byla rozpálená. Nakonec jsem vybrala černé legíny, džínové šortky, světle modré tílko a přes něj svetr ve stejné barvě.

Když jsem zamykala dveře od domu, bodlo mě u srdce. Sem se vrátím až za rok. A jsem si jistá, že to nebude obyčejný, ani snadný rok.