My American dream

Kapitola 2

Dny ubíhaly ve znamení příprav. V půlce května se uskutečnila informační schůzka s dalšími účastníky programu. Ne že bych je potřebovala znát, vzhledem k tomu, že každý z nás jel do jiné části USA. Čas od času jsem si psala s Priceovými, když jsem nevěděla, co si zabalit, nebo když jsem byla z toho všeho nervózní. Polovina srpna byla najednou děsivě blízko a vše jako by bylo ještě o něco šílenější.

Nastal červen a s ním závěrečné testy a posléze i konec školního roku. Většina mých spolužáků se loučila na prázdniny, o kterých se jistě sejdou, kdežto já se se vším loučila na rok.

Společně s celou třídou jsem zamířila do cukrárny. Nikdy jsem nepatřila k příliš oblíbeným lidem, nicméně mi nedělalo problém se s ostatními bavit a ráda jsem s nimi trávila čas. Dali jsme si zmrzlinu a sedli si do nedalekého parku, kde jsme strávili skoro celé dopoledne povídáním a dělením blbostí. Park se nacházel kousek od řeky, a proto nebylo divu, že několik lidí skončilo úplně promočených. Někteří dobrovolně, jiní ne. Když se nikdo neplácal ve vodě, využila jsem chvíle klidu a promluvila. Stejný nápad měla Tonička. S úsměvem jsem ji nechala mluvit.

"Jak asi někdo z vás ví, na příští rok odjíždím do Francie," začala a všichni jakoby ztichli. Potom se s otázkou v očích otočila na mě a já jen přikývla. "A Gabča jede do Ameriky, proto bych se s vámi chtěla rozloučit. Za nás obě."

Chvilku všichni jen vyjeveně zírali, než se začali navzájem předhánět, kdo se s námi rozloučí dřív. Tolik lidí, se kterými jsem sotvakdy prohodila pár slov, my najednou objímalo a přálo mi hodně štěstí. Když ke mě přišel Filip, strnula jsem. Dva roky jsem do něj byla zamilovaná, a když jsem ho na marutním plese viděla s Janou, nevzala jsem to zrovna nejlíp. Sice už to bylo pár měsíců, ale pořád to bolelo. I kvůli tomu jsem byla ráda, že odjíždím. Váhavě mě objal a já mohla jen doufat, že se nezměním na krásně zralé rajče.

"Měj se hezky a hodně štěstí," řekl, když se odtáhl. Usmála jsem se a poděkovala. Už už jsem se chtěla otočit pryč, když se znovu ozval: "Mohla - ehm - mohla bys tu pak ještě chvíli zůstat? Potřeboval bych s tebou mluvit."

"Jasně. Žádný problém."

Když bylo po loučení, rozjela se čilá konverzace o cestování, ale já jsem toho moc nenamluvila. Znenadání mě přepadla ta, mně tolik odporná, drásavá bolest na hrudi. Nebyla fyzická, což ji činilo ještě nesnesitelnější. Dřív jsem se s ní potýkala skoro každý den, zasahovala mne bez varování, nejčastěji však večer, když jsem seděla sama v pokoji. Poslední dobou se již neobjevovala tak často, z velké části díky tomu, že jsem začala chodit k psychologovi. Rozhlédla jsem se kolem sebe, jen abych zjistila, že v nastalém ruchu nejspíš nikdo nepostřehne, když se vypařím. Bez jediného slova jsem zamířila k vodě. Nikdo už se nekoupal, proto pro mě bylo malé molo ideálním místem. Skopla jsem boty s nízkým podpatkem, sedla jsem si a svěsila nohy dolů. Dotek studené vody na mých chodidlech mě lehce uklidňoval, na návrat k ostatním jsem však neměla sílu.

"Jsi v pohodě?" ozval se za mnou známý hlas. Zavrtěla jsem hlavou a na mou tvář se překulily první slzy, pohladily mne na lících a skáply do vody. "Bolí to?" Nebyla to otázka, spíše smutné konstatování smutného faktu. Nezmohla jsem na víc, než jen přykývnutí. Tonička se posadila a přitáhla si mě do objetí. Hodnou chvíli jsem jí beze slova vzlykala do ramene a ona mě hladila po zádech. Vždycky tu byla pro mě, přestože jsme se spolu moc nebavily. Neptala se, prostě mi pomohla. Jen díky ní jsem řekla rodičům o občasných depresích a úzkostech, stála při mě, když jsem se k sobě otočila zády i já sama.

Narovnala jsem se a nabízeným kapesníkem jsem si otřela oči. V tu chvíli jsem byla ráda, že jsem se ráno vykašlala na líčení. Svůj zrak jsem znovu upřela na hladinu řeky.

"Je to těžký, viď?" pronesla po chvíli.

"Najednou je to až moc skutečný," zasmála jsem, i když to bylo proti vší logice. Věděla jsem, že mi Tonička rozumí, přeci jen si procházela tím samým. Začaly jsme si povídat o všem, co náš odjezd obnášel, a já cítila, jak bolest pomalu mizí. Jakmile jsem si byla jistá, že už se znovu nezhroutím, vrátily jsme se k ostatním. Nejspíš jsme u vody strávily víc času než jsem myslela, vzhledem k tomu , že naše řady značně prořídly.

Trvalo ještě asi hodinu než odešli i všichni ostatní. Většinu času jsem ležela v hedvábné trávě, koukala na oblohu a mimoděk prsty splétala stébla trávy do copánků. Že jsme zůstali jen já s Filipem, jsem zjistila až když na mě promluvil.