My American dream

Kapitola 3

V tichosti jsme seděli na zemi, ani jeden z nás najednou nevěděl co říct.

"Chtěl bych se ti omluvit za to, co se stalo na plese. Vím, už je to dlouho, ale až teď mi došlo, jakej jsem byl blbec, když jsem udělal to, co jsem udělal. Byl jsem opilej a -"

"Nechci to slyšet," přerušila jsem ho, "co se stalo, stalo se, a na omluvy je pozdě."

"Máš pravdu, tohle omluva nespraví. Jen chci, abys věděla, že si to nepřestanu vyčítat," promluvil po chvíki ticha. Vypadal zničeně. Otevřela jsem pusu, abych ho uklidnila, když znovu promluvil. "Já... miluju tě."

"Na to je pozdě." Samotnou mě překvapil můj lhostejný tón, ale on vypadal, jakoby ho očekával.

"Já vím," povzdechl si, "já vím." S těmito slovy se zvedl, pohladil mě po rameni a odešel.

Zůstala jsem sedět s otevřenou pusou. Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Po tom všem, co se stalo, mi řekl, že mě miluje? Po tom všem, co jsem vytrpěla? Zrovna když na něj pomalu zapomínala.

Mimoděk jsem mezi prsty sevřela náramek, který jsem kdysi dostala od své dříve nejlepší kamarádky a zařekla jsem se, že ho nikdy nesundám, aby mi navždy připomínal, že nemůžu nikomu věřit. Měla jsem si dát pozor, lidé jsou všichni stejní a to se nezmění.

Několik dalších minut jsem bez hnutí zírala před sebe, než jsem se vydala domů. Bylo mi pod psa. Rodiče naštěstí zatím nedorazili domů. Shodila jsem střevíčky a padla na postel. Myšlenky se mi honily hlavou jedna za druhou, bez nejmenšího smyslu. Jako smylsů zbavená jsem vzlykala do polštáře a pomalu ztrácela pojem o čase.

Zpět do reality mě vrátilo až zvonění mobilu. Díky bohu to nebyl hovor. Osušila jsem si oči a vysmrkala se, pak jsem se natáhla pro telefon. Zpráva z agentury, to mohlo počkat. Vklouzla jsem do koupelny a pokusila se změnit zpět v člověka. Nejspíš marně. Další na řadě byla kuchyň. Nezabralo mi ani pět minut zjistit, že jediné, co máme, je tabulka čokolády a marsmallow. Po chvíli hledání jsem objevila ještě šlehačku. V tom mě napadlo, že na zahradě by mohly být jahody. Natrhala jsem jich pár do hrnku a přidala do sladkého poháru. Marsmallow, kousky čokolády, jahody a šlehačka. Děsivá kalorická bomba, ale na depresi nejlepší.

Spousta cukru a písniček mě nakonec dostala do jakž takž dobré nálady, ale bylo mi jasné, že pokud budu jen sedět a čekat, zase rychle zmizí. Trochu jsem poklidila a naskládala nádobí do myčky. Na uklidňující pečení jsem bohužel neměla žádné ingredience. Došla jsem do schránky pro dopisy a cestou zběžně procházela jména. Ze štosu na mě po chvíli vykoukla všemi nenáviděná výzva k vyzvednutí zásilky, překvapivě určená mě. Alespoň nemusím trčet doma, řekla jsem si, když jsem vyrazila na poštu.

U okénka byla jako vždy dlouhá fronta. Po třičtvrtěhodinovém čekání jsem obdržela doporučený dopis z americké ambasády. Úplně jsem zapomněla, že mi má přijít pas s vízem. Pošta už skoro zavírala, tak jsem dopis uložila do tašky a vydala se domů. I když se přibližovala šestá hodina večer, světla neubývalo a sluníčko příjemně hřálo. Ideální počasí na procházku. Nechala jsem své nohy, ať mě nesou, kam se jim zlíbí, proto se obvykle patnáctiminutová cesta protáhla na hodinu.

Když jsem konečně dorazila domů, rodiče tam ještě nebyli. Otevřela jsem dopis a prohlédla si vízum. Ta fotka vypadala příšerně. Pas jsem pečlivě uložila k ostatním dokladům, abych ho neztratila. Vtom jsem si vzpomněla na email z agentury. Zběžně jsem ho pročetla a najednou mě přepadla panika. Posunuli mi odlet o dva dny později? Snad to nebude problém.

Ani ne za půl hodiny přijeli rodiče. Po večeři jsme se usadili k televizi a já usoudila, že bych jim měla povědět o odloženém letu, přeci jen mě povezou na letiště. Táta nevypadal moc nadšeně, když to uslyšel.

"Já v ten den odjíždím na školení, nemůžu tě odvézt," vypadlo z něj po chvíli ticha.

"A nešlo by to nějak přesunout?" zeptala se mamka. Nevím koho. "Já tábor zrušit nemůžu, už nám odpadly dvě vedoucí."

"Takže mi chcete říct, že pojedu vlakem?" přerušila jsem nastávající hádku. "S tím loďákem? Vždyť ho ani neunesu!"

"Mrzí mě to, holčičko. Asi to jinak nepůjde, jedině, že bysme sehnali někoho, kdo by tě odvezl." Z mamčina hlasů čišela lítost, ale ta mi byla k ničemu.

"Sama víš, že nikdo takovej není!" vykřikla jsem a utekla do svého pokoje. Cestou jsem nezapomněla třísknout každými dveřmi. Vážně perfektní den. Znovu jsem cítila mokro na tvářích, tentokrát to ale byly slzy vzteku. Několik polštářů rázem letělo proti zdi, a když už jsem neměla co házet, zabořila jsem hlavu do dlaní a brečela. Někdy mezi vzlyky jsem upadla do neklidného spánku plného nočních můr.