My American dream

Kapitola 9

"Vstávej, vstávej, vstávej!" ozvalo se mi u hlavy a vzápětí na mou postel dopadlo něco těžkého.

"Lucy, nech mě," zamručela jsem a otočila se na druhý bok.

"Nenechám, vstávej!"

"Nebudu o víkendu vstávat v šest. A navíc o prázdninách!"

"Tak zaprvé: je sedm, zadruhé: je pondělí, zatřetí: je první den školy. Takže vstávej!"

Neochotně jsem se začala zvedat a vtom jsem na stole uviděla pečlivě srovnané papíry. Najednou jakoby se mi vrátila paměť - vždyť jsem celou neděli strávila čtením materiálů a přípravou. Vyskočila jsem z postele a vběhla do koupelny.

Když jsem byla připravená, sešla jsem dolů na snídani. Lucy celou dobu mluvila a já jí za to byla vděčná, protože jsem mohla jen tiše zírat do vlastního talíře. Do školy jsem se těšila, ale zároveň jsem měla strach.

"Jedem?" Jonah se zvedl a vyrazil ven. Já s Lucy jsme ho po chvíli následovaly. Jenny se na nás povzbudivě usmála a zamávala. Nacpali jsme se do auta a vyrazili. Lucy seděla vzadu, já na místě spolujezdce a Jonah řídil. Ke škole jsme dorazili asi za deset minut. Lucyina základka stála hned vedle. Snažila jsem se zapamatovat si cestu, ale marně. Asi si budu muset pořídit mapu.

Podle materiálů z agentury jsem měla nejdřív dojít za zástupkyní vyřídit nějaké papíry. Jonah mi ukázal její kancelář a pak odešel do třídy. Zástupkyně se mnou prošla pár dokumentů a můj rozvrh. Potom mě propustila.

První hodinu jsem měla angličtinu ve třídě 4B. Bohužel jsem netušila, kde by to mohlo být. Vyrazila jsem přes chodbu a prohlížela čísla tříd. 6C, 7C, 8C... Písmena nejspíš označují chodbu, takže B by mohla být jedna ze sousedních. Kolem mě proběhlo několik kluků, ale nevěnovali mi pozornost.

Když jsem zahnula za roh, rozezněl se zvonek. Prázdné chodby se najednou zdály ještě prázdnější. Štěstí mi zjevně nepřálo, na dveřích vedle mě svítilo písmeno D. Rozběhla jsem zpět ke kanceláři zástupkyně a dál za roh a očima jsem skenovala dveře tříd. Konečně jsem našla tu správnou. Zaklepala jsem a vstoupila.

"Pozdě hned první den?" otočila se ke mně učitelka.

"Omlouvám se, ztratila jsem se. Už se to nestane," sklopila jsem omluvně hlavu.

"Dobře, sedni si," mávnutím ruky mne poslala do poslední volné lavice.

Sedla jsem si a rozhlédla se kolem sebe. Všichni byli tiše a poslouchali učitelčin výklad. Ta na každý šepot reagovala káravým pohledem.

Na mé lavici se najednou objevil papírek. Jsi tu nová? stálo na něm. Naškrábala jsem odpověď a poslala jej zpět k dívce vedle mě. Za chvíli se ke mně vrátil.

Jsem Hayley. Co máš další hodinu?

Gabbe. Matiku.

Ta mi nikdy nešla. Tobě?

Celkem dobře.

V tom případě mě to musíš naučit.

Pokud se vůbec dostanu do třídy...

O přestávce se sejdem na chodbě.

Psaly jsem si po zbytek hodiny, a když zazvonilo, vyrazily jsme společně na chodbu. Další hodinu jsme měly také společnou. Pomalu jsme se proplétaly bludištěm plným lidí a najednou mě někdo popadl za ruku a zastavil.

"Tady jsi. Myslel jsem, že si zmizela," řekl Jonah, když mě pustil.

"Jsem v pohodě, mami. Můžu už jít?" odsekla jsem naoko naštvaně a vyrazila zpět k Hayley. Po chvíli jsem jí našla postávat u skříňky vyzdobené samolepkami.

"Co to bylo?" zeptala se.

"Nemám tušení. Jdem?"

O pár minut bloudění později jsme zapadly do učebny matematiky ve třetím patře. V zadních řadách zbývalo jen pár volných míst. Než jsme se usadily, rozezněl se zvonek a vešel učitel. Řekl sotva dvě slova, když se prudce otevřely dveře a do třídy vpadli tři vysmátí kluci. Mladý učitel se na ně jen zašklebil a odmávl je do lavic. Nejspíš nějaká školní smetánka či co.

Učitel dál vykládal a já se i přes všechno snažení přestávala soustředit. Hayley po mé pravici si pohrávala se svými tmavými vlasy a splétala je do dlouhých copů. Smetánka za mnou se zase smála. Já si pohrávala s propiskou, kterou jsem rozkládala a zase skládala. A tak to šlo dál každou hodinu až k obědu.

S Hayley jsme měly společně angličtinu, matiku a pátou hodinu i historii. Šestou hodinu jsme se sešly před jídelnou. Když jsme vešly dovnitř, nemohla jsem uvěřit svým očím. Výběr jídel byl obrovský a všechno vypadalo výborně, ne jako v Česku, kde jsme měli jedno jídlo a ještě k tomu poněkud nechutné. Z té hostiny jsem si nakonec vybrala těstovinový salát a vychlazený broskvový džus. Zamířila jsem k pokladnám a najednou mi na tácu přistála miska s podivně vyhlížející strakatou pěnou.

"Je to výborný, věř mi," řekla mi Hayley a postavila se k pokladně. Ani jsem nezaregistrovala, že mě předběhla. Zaplatila jsem a vyběhla za ní do dvora.

Venku bylo nádherně. Obsadily jsme stůl ve stínu rozložitého stromu, daleko od ostatních. Pustily jsme se do jídla a do povídání. Všechno je tu tak jiné než doma. Najít si přátele první týden? Wow. Doma jsem to nezvládla ani za pět let. Lidi tu jsou milejší a tak nějak pohodovější. S Hayley se známe sotva půl dne, ale přesto se bavíme jako nejlepší kamarádky.

Nejlepší kamarádky. Ta slova mi vytvořila v krku knedlík. Kdykoli jsem někoho měla až příliš ráda, stalo se něco špatného. Jako kdyby mi nebylo souzeno být si s někým blízká. Proto nikdy nesundavám ten náramek. Aby mi připomínal, že nemám nikomu věřit, když mě může druhý den opustit. Vykašlat se na mě. Dříve byl náramek ve všech možných odstínech modré, teď už je celkem zašedlý a trochu špinavý. Korálky na něm jsou omlácené a poškrábané. Samozřejmě mám i další důvody, proč ho nikdy nesundám. Třeba vzpomínky. A tom posledním raději mluvit nebudu.