My American dream

Kapitola 11

Ráno jsem měla pocit, že až do konce života nevylezu z postele. Mávnutím ruky jsem umlčela otravný budík a zavrtala se zpět do peřin. Nejraději bych zaspala celý den, ale Lucy měla jiné plány. Vřítila se do mého pokoje jako divoká voda, strhla ze mě deku a nejspíš by mě do školy i odvlekla, kdybych se nezvedla. A řekněme si to narovinu, přijít druhý den do nové školy v pyžamu (nutno dodat, že vcelku minimalistickém), s rozcuchanými vlasy a bez stopy líčidel  by bylo přinejmenším trapné. Proto jsem se neochotně sebrala a zavřela se do koupelny, abych ze sebe udělala něco alespoň vzdáleně připomínajícího člověka.

S batohem na zádech a velkým hrnkem kafe v žaludku jsem vystoupila z auta a zamířila ke své skřínce. Vytáhla jsem několik učebnic a zamířila ke třídě.

"Gabbe, počkej!" ozvalo se za mnou a za chvíli vedle mě stála udýchaná Hayley.

Společně jsme dorazily k učebně angličtiny. Uvnitř zatím téměř nikdo nebyl. Zatímco já se usadila na židli, Hayley obsadila mou lavici. Po několika minutách hovoru o blbostech najednou seskočila a začala se přehrabovat ve své tašce. Nakonec z ní vylovila černé desky a podala mi je. Zvědavě jsem nakoukla dovnitř a uviděla perfektně vyvedený náčrt budovy.

"Co to je?" zeptala jsem se.

"Říkala jsi přece, že potřebuješ mapu, ne?" zasmála se Hayley.

Na papíře byla opravdu mapa školy. Všechny chodby, třídy i tajná zákoutí byly pečlivě označené, takže mapa jako celek vypadala celkem blbovzdorně. Ideální pro mě.

***

Hodina matematiky uběhla rychle a chemie se blížila mílovými kroky. Stále jsem se Jonaha nezeptala na to doučování a bylo mi jasné, že pokud to neudělalám já, udělá to za mě učitel a to by bylo ještě horší. Proto jsem překonala všechen svůj odpor k prosbám o pomoc a vyrazila za Jonahem.

Díkybohu jsem ho zastihla samotného cestou do třídy. Kdyby měl kolem sebe někoho dalšího, nejspíš bych utekla. Překotně jsem mu vysvětlila, o co jde. Začala jsem tak rychle, že jsem se naprosto zamotala a musela začít odznova. Už od třetího slova jsem nejsíš byla v obličeji úplně rudá - další moje ne zrovna příjemná vlastnost. A i když mi nejspíš vůbec nerozumněl, odpověděl mi Jonah prostým, přesto vřelým: "Jo, jasně, jen mi to večer připomeň."

Nejraději bych utekla, jenže jsme hodinu měli společnou a třída byla už jen kousek, tak jsem pouze kývla, sklopila zrudlou tvář do země a kráčela vedle něj.

Po hodině plné názvů, které mi stále nedávaly nejmenší smysl, následoval tělocvik. V šatně jsem se převlékla do sportovního a vyšla ven na hřiště. Dnešní hodinu jsme spolu s ostatníma holkama měly strávit běháním po oválu. Jak záživná činnost. Nejspíš ale lepší než včerejší hodina věnovaná bezpečnosti. Kdo by řekl, že při pádu si můžu odřít koleno?

Na učitelčin pokyn jsem se rozběhla. Nejprve jsem zvolila volné tempo a rozhlížela se po areálu školy. Po prvních dvou kolečkách mě to přestalo bavit a rozběhla jsem se rychleji. Běh jako takový mi nevadil, ale kroužit pořád dokola se rychle omrzí.

Za několik minut jsem vprostřed oválu zaregistrovala pohyb. Otočila jsem tím směrem hlavu a zahlédla kluky, jak hrají fotbal. Jak je možné, že jsem si jich nevšimla dřív? Učitel právě ohlásil stav 3:2, takže už museli nějakou dobu být. Za svou slepotu nejspíš vděčím přílišnému přemýšlení.

Přestala jsem vnímat i přemýšlet a pokračovala v běhu.

"Jak ti to jde?" ozvalo se vedle mě.

"Kdybys mě neděsil, šlo by to líp," odpověděla jsem zatímco jsem vzpamatovávala ze šoku.

"Kdybys dávala pozor, nevyděsila by ses."

"To už bych každej strom tady znala nazpaměť."

"Copak tu není k dívání víc než stromy?" řekl a zatnul svaly, čímž mě přinutil k úsměvu

"Neměl bys radši ty dávat pozor na hru? Já tu jen kroužím."

V tu chvíli se z druhé strany hřiště synchronně ozvalo: "Jonah Price bude dávat pozor na hru a ne balit holky!" a "Hej ty nová! Na kluky máš dost času po škole!"

"Už jsem ti říkal, že většina učitelů tady je dost na hlavu?" řekl Jonah zatímco se vracel do hřiště a zasalutoval učiteli. Chtě nechtě jsem se musela zasmát. Na téhle škole si ještě užiju spoustu srandy.