My American dream

Kapitola 4

Během následujícího týdne jsem napsala snad všem lidem, u kterých jsem doufala, že by mě mohli odvézt. Marně. Všichni byli buď pryč, neměli auto nebo jim půl desáté večer připadalo neuvěřitelně pozdě. Nezazlívala jsem jim to, mně odlet o půlnoci taky nebyl nejpříjemnější. Nakonec mi nezbývalo než doufat, že pojede nějaký autobus. Dál však nebyl čas se tím zabývat. Tábor je přeci tábor a tam se škola netahá, ani když je zahraniční.

***

Dva týdny uběhly jako voda a já se neochotně vracela domů. Naši měli nějaké "neodkladné povinnosti" (ostatně jako vždy když mě měli někam odvézt), takže jsem zase jela vlakem. Ale mělo to i svou světlou stránku. Mohla jsem skoro celé odpoledne strávit v kfc společně s ostatními táborníky, což by mi rodiče jinak nedovolili.

Přestože jsem domů dorazila vcelku pozdě, rodiče se ještě nevrátili. Hned jak jsem si zula boty, jsem zapnula hudbu a pustila se do práce. Vybalila jsem si kufr a dala prát první várku špinavých věcí. Potom jsem prozkoumala ledničku a všechny skříňky, bohužel jsem moc jídla neobjevila. Než jsem stihla vymyslet, co se dá vytvořit z mouky a smetany, vzpomněla jsem si, že v mrazáku občas bývá pizza. Ale jen občas a ten den zrovna nebyl, objevila jsem ovšem kuřecí prsa.

Nakonec se mi povedlo uvařit kuře na kari se špagetami. Kvůli zpěvu mi sice párkrát utekla voda, ale to se přece může stát každému. Snědla jsem svou porci, a když se rodiče stále nevraceli, uklidila jsem nádobí a zalezla jsem si do postele. Spát se mi zatím nechtělo, tak jsem si pustila písničky a zírala do stropu.

***

Nejspíš jsem usnula, protože když jsem znovu přišla k sobě, bylo půl druhé ráno. I přes pozdní hodinu byl však pokoj plný světla. Skrz žaluzie se do místnosti prodíralo měsíční světlo. Nevím proč, ale vstala jsem z postele a otevřela okno. Rázem mě oslnil nádherný úplněk. Posadila jsem se na široký parapet a zasněně hleděla ven. Připomnělo mi to staré časy, kdy jsem se každou noc budila, jen abych mohla pozorovat noční oblohu. Milovala jsem měsíc a hvězdy mě fascinovaly. Pamatuju si, jak jsem se na ně jednou zeptala otce, když mi bylo asi pět.

Tehdy jsem ho považovala za odborníka, přitom byl jenom nadšencem se špetkou znalostí. Učil matematiku a fyziku a každý večer trávil se mnou na zahradě. Sedávala jsem na klíně a společně jsme koukali na noční oblohu. Vysvětloval mi, jak vydají souhvězdí a jak se jednotlivé hvězdy jmenují, a já hltala každé jeho slovo.

"Tati, a co dělají hvězdičky, když nesvítí?" zeptala jsem se ho.

Podíval se na mě a jeho výraz najednou zvážněl. Vždy trval na tom, abych nevěřila báchorkám a pseudovědeckým vysvětlením, a jak jsem brzy zjistila, tohle do té kategorie patřilo.

"Víš, kopretinko, hvězdy nejsou jako světlo u nás doma nebo jako lampy na ulicích. Hvězdy jen tak nezhasnou, a pokud ano, už se nikdy nerozsvítí." Mluvil pomalu a obratně volil slova, ale přesto se mnou nejednal jako s hloupým děckem.

"Takže když zhasnou, tak umřou?"

"Ne tak docela," odmlčel se a pak odněkud vytáhl svítící tyčinku. "Představ si, že tohle je hvězda. Nejdřív vznikne takzvaná protohvězda, která sice hřeje, ale nesvítí. Tyčinka samozřejmě nehřeje, ale to nevadí. Takhle může hvězda být dlouhou dobu. Potom dojde k výbuchu novy a hvězda se rozsvítí, tak jako když tuhle tyčinku zlomíš. Obě budou svítit, dokud budou moct. Ale narozdíl od tyčinky se hvězda zhroutí do sebe. Čím větší hvězda je, tím déle bude svítit, ale tím horší pro ni bude hroucení. U velikých hvězd, mnohem větších než je Slunce, dojde k výbuchům supernov."

Moc jsem mu nerozuměla, ale jeho slova mě přesto uchvátila. Chvíli se na něj zamyšleně upírala svá modrá očka, než jsem si nové informace poskládala v hlavě.

"Takže za chvíli nebude svítit žádná?" zeptala jsem se nakonec.

"Hvězdy se tvoří postupně. Teď je ve vesmíru spoustu těch, které zatím nesvítí, a mnoho jich už zhaslo. Těm, které září, bude ale trvat miliony let, než vyhoří, a to už budou svítit jiné. Hvězdy jsou od nás strašně daleko, miliony světelných let, a jejich světlu trvá dlouho, než se k nám dostane, takže většina z těch, které vidíš, už ve skutečnosti dávno vyhasla."

"Vážně? I Slunce?" vzpomněla jsem si, jak mi několikrát říkal, že i Slunce je hvězda.

"Slunce je k nám blízko, takže jeho světlu trvá jen chvilku, než k nám dorazí. Kdyby vyhaslo, zjistili bychom během desítek minut."

Nenapadaly mne žádné další otázky, a tak jsem se zahleděla zpět na oblohu. Najednou jako by se z klidného domova stalo místo plné záhad, které je třeba odhalit. A přestože mnoho z nich jich odkryli jiní, nepřastávaly mě fascinovat.

Po otci jsem zdědila nadání na přírodní vědy, i když mé srdce tíhlo spíše k chemii než k fyzice. Astronomii jsem si nechávala jako koníček, ale na gymnáziu jsem měla mnohem méně času, proto jsem na hvězdy pozapomněla. Teď, v šestnácti letech, jsem si znovu připadala jako ta zvědavá malá holčička.